Vodní příšery
Maipolina
Výmoly břehů řeky Maroni v jihoamerické Guyaně prý údajně obývá třímetrová děsivá nestvůra jménem maipolina. Dravý netvor vypadá, jako kdyby ho někdo poskládal z několika druhů známých zvířat. Má prý svěšené uši, velké oči, tělo porostlé krátkou hnědou srstí a ocas se střapcem jako kráva. Nejpozoruhodnější na tomto „přírodním úkazu“ jsou však obrovské kly, které mu trčí z tlamy.
Je pravda, že v této oblasti žijí až dva metry dlouhé vydry brazilské, které jsou-li poraněny mohou dokonce ohrozit i život člověka. Stále vzácnější vydry jsou však obyvatelů většinou dobře známy a co je nejdůležitější - netrčí jim z tlamy děsivě vypadající zuby.
Pusťme se teď do nezávazných spekulací, o co by se teoreticky mohlo jednat. Pokud vyloučíme zatoulaného mrože /Odobenus rosmarus/, který se v oblasti mohl nějakým omylem objevit a položit tak základy legendě o maipolině, tak mě napadají v podstatě už jen dva kandidáti an tuto vodní příšeru. Prvním by mohl být neznámý druh „zubaté obří vydry“ a druhým nějaký přežívající zástupce takzvaných šavlozubých tygrů, kteří se kdysi v Jižní Americe hojně vyskytovali.
Největší šavlozubí tygři rodu Smilodon, kteří však s tygry kromě nevhodného názvu nemají prakticky nic společného, dosahovali zhruba velikosti dnešního lva. /Šavlozubí tygři mimochodem kdysi žili i na našem území. Nejslavnějším se stal nález profesora Woldřicha z roku 1910 na Stráské skále u Brna/.
Svrchní špičáky těchto šelem měly tvar obrovské dlouhé dýky. Paleontologové si dlouho lámali hlavu, jak s tímto nepohodlným nářadím mohli vlastně efektivně lovit. Teprve relativně nedávné anatomické studie dokázaly, že na rozdíl od dnešních velkých koček mohli svou tlamu doširoka rozevřít. Je velmi pozoruhodné, jakým způsobem šavlozubí tygři lovili. Kořist totiž nezakusovali jako jiné kočkovité šelmy, ale za podpory mohutného šíjového svalstva zabořovali do své oběti šavlozubé špičáky a jedním trhnutím hlavy jí rozpárali hrdlo nebo břicho.
Jiným zvířetem podobným maipolině je rovněž zubatá vodní nestvůra zvaná yauguru pocházející také z břehů paraguayských řek. Na rozdíl od hnědě zbarvené maipoliny má však nádhernou hustou žlutou srst.
Když už se na těchto místech dopouštím takových krkolomných spekulací, nemohu si nevzpomenout na další pozoruhodné zvíře, které kdysi obývalo Jižní Ameriku. Jde o metr a půl dlouhého šavlozubého vačnatce Thylacosmilus atrox, který měl rovněž extrémně prodloužené špičáky. Tyto své „zakřivené dýky“ měl dokonce před otupením chráněny jakýmisi kostěnými pouzdry. Z paleontologických nálezů zatím není patrné, jestli měl zatažitelné nebo nezatažitelné drápy.
Bylo by jistě úžasné, kdyby tak zajímavý dravec přežil situaci po globální potopě a stále lovil na málo prozkoumaných místech naší země. Třeba ho civilizační tlaky a dokonalejší šelmy, jako jsou například jaguáři, přinutily k částečné adaptaci na vodní prostředí. /Nikoliv však ve smyslu evolučním, že by jim třeba narostly ploutve, jak se například domnívá Bernard Heuvelmans/.
Anebo se možná Thylacosmilus ve své době živil částečně rybami, jako například dnešní američtí medvědi grizzly a dnes je nucen této schopnosti využívat v míře daleko vyšší. To jsou však jen opravdu čiré hypotézy. S největší pravděpodobností půjde jak v případě šavlozubé příšery maipoliny, tak i její žluté sestřenice yauguru pouze o domorodé mýty založené právě jen na pozorování vyder a patřičně „dobarvené“ vlastním strachem.
Dravý kůň
Domorodci žijící u jihoafrické řeky Mzintlava hovoří o dvacetimetrovém dravci s hlavou koně tělem gigantického krokodýla, který už sežral mnoho lidí. Na zabití netvora byl dokonce na pokyn ministra zemědělství Ezra Sigwella vyslán vojenský oddíl, který se však vrátil s nepořízenou. Nicméně velitel tohoto oddílu tvrdil, že na břehu našli stopy po zápase s velkým vodním netvorem.
Možná by se mohlo jednat o obrovského dravého ještěra mosasaura.
Jiným a docela prostým vysvětlením by mohl být obrovský exemplář krokodýla nilského/Crocodylus niloticus/, který se občas stává obávaným lidožroutem. Ten však, pravda nemá tu správnou koňskou hlavu
Wembo
Noviny Peking Evening news přinesly v roce 1980 podivnou zprávu o tibetském jezeře Wembo v němž má údajně žít netvor s velkou hlavou na dlouhém krku a tělem jako dům. Jezero je poměrně rozlehlé i hluboké a navíc oplývá značným bohatstvím ryb.
Zdejší netvor je údajně velmi zákeřný, což dokazuje útok na jaka, který patřil oblastnímu tajemníkovi komunistické strany Číny. Nebohé zvíře se prý páslo na břehu jezera a pak záhadně zmizelo. Nicméně stopy dokazovaly, že bylo odvlečeno nějakým silným netvorem do jezera a tam bylo pravděpodobně sežráno.
Antikomunisticky smýšlející příšera však ztrátila veškeré sympatie liberálů a konzervativců ve chvíli, kdy během veslování po jezeře zmizel rolník. Místní obyvatelé jsou údajně přesvědčeni, že ho příšera stáhla pod vodu.
Storjoson
Na začátku devadesátých let šokoval dělníky pracující na stavbě mostu přes jedno z ramen švédského jezera Storjoson, podivný tvor, který se prý podobal plesiosaurovi. Netvor odpočíval na malém ostrůvku Froson. /Tento kousek pevniny je pověstný svým velkým runovým kamenem, na němž je vyobrazen jakýsi dlouhý had požírající svůj vlastní ocas./
Ještě týž den hlásila pozorování velkého dlouhokrkého plaza i skupina studentů procházející se po břehu jezera.
Historie podivného monstra ze Storjson je velmi dlouhá. První písemná zmínka pochází z roku 1635, kdy kněz Petersen zaznamenal pověst o příšeře s hadovitým krkem a psí hlavou, která budila děs poblíž nám již známého ostrůvku Froson.
Storjosonská příšera má velice nepříjemné zkušenosti s veřejnými činiteli. Například v roce 1893 na ni uspořádal lov poslanec Bromeé, když ji zahlédl jak se válí na mělčině jezera. Společně s několika dělníky skočil do loďky a snažil se netvora dohonit, aby ho mohl zastřelit. Ani silní veslaři však neměli proti vodnímu monstru šanci. Vyplašená obluda elegantně doplavala doprostřed jezera a pak vklouzla pod jeho hladinu.
Bromeé pak pod přísahou v parlamentu uvedl, že netvor měl mohutné šedé tělo a několik párů ploutví. Tuto výpověď ostatně potvrdilo i několik očitých svědků.
O rok později na obludu vyšlápl i sám švédský král Oskar II., který nechal po jezeře rozmístit smrtící pasti. Při jejich kontrole byly na jednom ze sklapnutých želez zjištěny stopy krve a velké šupiny.
Zprávy o vodní nestvůře ze Storjson přicházejí dál a dál. Nemine snad rok, aby o sobě jezerní příšera nedala vědět.
V roce 1973 byl dokonce popsán útok na jistého porybného, jemuž dlouhokrký netvor potopil člun. Abychom však byli spravedliví, musíme ještě uvést, že se tak stalo v sebeobraně, neboť porybný obludu těsně před tím uhodil pádlem.
V roce 1983 byla dokonce nestvůra nafilmována mladičkou Karin Johnssonovu. Záběr ukazuje nějakého velkého živočicha vlnícího se v jezeře. Jak už to však u podobných záznamů bývá, film je celý rozstřesený a značně neostrý.
Vyřešená záhada možského "velblouda"
K dramatickému rozluštění jedné „plesiosauří záhady“ došlo v tehdejším Sovětském svazu. Tato zpráva je velmi často citována nejen v nejrůznějších kryprozoologických publikacích.
Dejme však opět slovo publicistovi Alexandru Kondratovovi, který tuto událost snad nejvíce zpopularizoval: „Poměrně nedávno /tj. v osmdesátých letech minulého století-pozn. V. A. S./ odhalil A. Pečerskij z kazašské vesnice Merke za pomoci mladých přírodovědců tajemství jezera Kol-kol. V tom žil podle vyprávění starců podivný tvor podobající se jednohrbému velbloudovi a hadí hlavou a dlouhou šíjí, vydávající občas mlaskavé zvuky. Když A. Pečerskij navštívil poprvé jezero se svým synem, všimli si ptáků, kteří poplašeně vzlétli nad jezero, i když jeho vody byly naprosto klidné.“
Dále už Kondratov cituje samotného hlavního hrdinu Pečerského: „Ale najednou se klidná hladina jezera zčeřila,“ vypráví A. Pečerskij. „Pod vodu se zcela jasně rýsovaly záhyby ohromného hadovitého těla dlouhého přibližně patnáct metrů. Vydrápal jsem se na srázný břeh pro zbraň. O hadovité vlnění se rozbíjely drobné vlnky. Tak to trvalo několik minut a já jsem byl přesvědčen, že se z vody musí každou chvíli vynořit hlava nestvůry. Ale po několika minutách se „had“ začal potápět. Ještě okamžik - a zmizel úplně, Teprve tehdy jsme si vzpomněli na fotoaparát a kameru. Cožpak v jezeře opravdu žije nějaký neznámý tvor?“
„Zpráva A. Pečerského se objevila v tisku,“ píše Alexandr Kondratov. „K jezeru vydala výprava mladých přírodovědců vybavená zařízením, která jim umožňovala pozorovat jezero nejen ve dne, ale i za měsíčních nocí. Ukázalo se, že zdrojem historek o hadovi, který občas vydává hlasité zvuky a je schopen pohltit lidi a zvířata, je přírodní jev, mohutný vodní vír, schopný vtáhnout pod vodu člověka, zvíře i oblaka,“ dodává Kondratov.
„Jednou se z průsmyku přivalila oslnivě bílá mračna. Byla to sněhová oblaka, která právě vytřásla nad horami hojnou nadílku sněhu, a na nás z nich padal prudký chadný déšť,“ vypráví A. Pečerskij. „Teplé jezero zahalila mlha. Od severu k jihu nad ním táhla mohutná bílá mračna. Když dosáhla k strmému břehu, protáhla se jejich přední část, vytvořila dlouhou šíji, jejíž konec, který se dostal do menšího sedla zmohutněl v hlavu nestvůry. Dokonce i při denním osvětlení a přesto, že nám jezero odhalilo svá tajemství, vypadala oblačná příšera tak hrozivě, že jsem při jejím přiblížení uskočil. Živě jsem si představil, co asi museli cítit naši předkové ve chvíli, kdy bylo zjevení příšery ještě provázeno hlasitými a záludnými zvuky…“
Ještěr z jezera Van
Turecké jezero Van bylo kdysi jen modrou plochou na mapě Turecka. Od devadesátých let je však největší přírodní nádrž země půlměsíce v zorném úhlu lovců oblud. V roce 1995 zde totiž dva prominentí turečtí politici - jmenovitě poslanec Zeki Ergenzen a zastupující guvernér provincie Van Bestami Alkan - viděli podivného sedmimetrového netvora, která se údajně velmi podobala plesiosaurovi či dokonce dinosaurovi.
Netvor prý má podivné výběžky na těle a rohatou hlavu. Otázkou však zůstává jestli si příslušníci turecké politické scény předtím nezakouřili z vodní dýmky jinou drogu než jen obyčejný tabák.
Jiného netvora prý hostí i nedaleké jezero Ercek, kde zase straší obluda s koňským tělem a hlavou.
Naga
Naga - tak říkají domorodci obývající malajský stát Pahang podivným dlouhokrkým netvorům, kteří se vyskytují ve zdejších jezerech Tasek Bera a Tasek Chini.
Podle zakladatele kryptozoologie Bernarda Heuvelmanse by mohlo jít o sauropodní dinosaury. Pokud jde o reálné tvory, dalo by se podle mého názoru daleko spíše uvažovat o plesiosaurech. Sami domorodci, kteří netvory údajně pozorovali, ostatně potvrzují, že nikdy neviděli jejich nohy.
Tváří v tvář se s obludou údajně setkal jistý důstojník malajské policie během koupele v Tasek Bera, když se jen pár metrů od něj vynořila malá hlava na dlouhém krku. Obluda si muže chvíli prohlížela a pak se opět ponořila do hlubin. Důstojník tvrdí, že její krk byl dlouhý kolem čtyř metrů.
Jedním z možných vysvětlení fenoménu malajské nagy může být i obrovský plovoucí exemplář nejdelšího hada na světě krajty mřížkované /Python reticulatus/, která dosahuje až desetimetrové délky.
Jinou alternativou by mohla být i obrovská hadovitá ryba neznámého druhu, která se občas objeví na hladině. V tomto smyslu hovoří o Naze i Kadazanové z Bornea, kteří ji popisují jako obrovskou nestvůru s rybí hlavou.
Seljord
Do čela týmu se postavil švédský novinář a starý pátrač po norské vodní příšeře Jan Sundberg. I když výpravě pomáhala i miniponorka s citlivými kamerami, konkrétní důkazy, které by vrhly světlo na netvora z temných hlubin, expedice veřejnosti nakonec nepředložila.
Vůbec první zpráva o existenci jezerní obludy se datuje do roku 1750. Tehdy byl jistý Gunleik Andersson-Verpe z městečka Boe ležícího nedaleko Seljordu napaden „mořským koněm, “ když vesloval po hladině.
V roce 1880 zase Bjorn Borge a jeho matka Gunhilda údajně zabili „podivně vyhlížejícího“ ještěra, když prali prádlo na břehu jezera.
V devatenáctém století se popis vzhledu této bájné příšery pohyboval od černé kreatury podobné kmenu s několika hrby a úhořovitou hlavou až k příšeře s koňskou hlavou a tělem krokodýlího tvaru. Další zprávy hovoří o hadovitém tvorovi se dvěma rohy na temeni hlavy.
Rozostřené vidozáznamy v letech 1988 a 1993 ukazují několik hrbů nad hladinou uprostřed jezera, ale stejně tak mohlo jít o vlny.
Podle legendy přišlo několik monster do jezera obklopeného zalesněnými horami po souši. Až v jezeře dorostly tyto kreatury obrovských velikostí.
Sundberg se ale k údajům, podle nichž tyto bytosti dosahovaly více než padesátimetrové délky staví skepticky. Jak říká, jezero, které se rozkládá na ploše čtrnáct krát dva kilometry, by takové kolosy nemohlo uživit.
Lidé hovořili o obrovských rozměrech těchto zvířat, které se pohybovaly od třiceti do padesáti metrů délky. Ale buďme realističtí a položme si otázku, jak by se mohla rodinka takových zvířat vměstnant do tak malého jezera, jako je Seljord, upozorňuje Sundberg. Podle jeho mínění by ale situace byla jiná, kdyby šlo o zvířata velká jeden až sedm metrů. Délku padesáti metrů Sundberg připouští jen v případě, že by šlo o skutečného hada s tenkým tělem.
Skeptické připomínky některých kritiků, podle nichž údajná příšera neexistuje, ale dá se celkem přirozeně vysvětlit pohybem plovoucích skupin losů, bobrů či vyder, Sundberg rezolutně odmítl. Podle něj se jezerní obluda „nepodobá žádnému známému živočišnému druhu a má vlastnosti, které zatím nebyly jinde zaznamenány, jako například plavby vysokou rychlostí po hladině a vertikální pohyb nahoru a dolů.“ /S lítostí musím pana Sunberga „poopravit“. Způsob pohybu, který popisuje totiž není typický pro žádného plaza, ale jen pro vodní savce jako jsou například tuleni, kteří často obývají i uzavřená jezera severní polokoule jako je např. Bajkalské, Kaspické, Ladoga atd. Z plesiosaura či obřího hada se tak nakonec, k rozladění lovců oblud, možná vyklube obyčejný ploutvonožec. – pozn. V. A. S./
Nejpravděpodobnějším vysvětlením, proč se o jezeře Seljord stále mluví, však bude, stejně jako v případě Loch Nessu, zřejmě jen rozvoj turistického ruchu, i když to Sundberg vehementně popírá.
Není jistě bez zajímavosti, že jeho úspěšnou expedici finančně podpořila i místní okresní rada a také zdejší podnikatelé.
V roce 1986 byl dokonce změněn znak, do kterého se dostala jezerní obluda, tentokrát ovšem v podobě vodního hada.
Teggie
Bratři Paul a Andrew Delaynovi z Londýna se mohou pochlubit zcela nevšedním zážitkem. V roce 1995 totiž údajně pozorovali netvora připomínajícího plesiosaura ve waleském jezeře Bala.
Obluda známá místnímu obyvatelstvu jako Teggie prý zvedla graciézně hlavu na labutím krku do třímetrové výše a shlédla na šokované bratry.
Ne všechny zprávy však hovoří o Teggie jako dlouhokrkém tvorovi. Jiní svědkové ji popisují například jako tuleně s vypoulenýma očima a bývalý správce jezera Dewi Bowen dokonce hovořil o tvoru připomínajícího krokodýla.
Ať je tomu jak chce i Teggie má již slušnou publicitu. V roce 1995 zde dokonce filmoval japonský televizní štáb, který však kromě klidné hladiny jezera nic nenatočil.
Morag
Časopis New Scientist zveřejnil v roce 1970 optimistickou zprávu ze skotského jezera Loch Morar, nicméně si neodpustil značně pesimistickou doušku. Posuďte ostatně sami:
„Za časného letního rána roku 1970 slyšeli rybáři, kteří trávili časné ranní hodiny s udicemi, hladitý křik a klení,“ píše časopis. „Na klidné hladině se houpala rybářská loďka a kolem ní se tvořily velké kruhy. Křičel majitel loďky . Nějaký neobvyklý tvor se vynořil poblíž, div loďku nepřevrátil, vylekal rybáře a schoval se v hlubině… Tak začaly spekulace kolem nově objeveného monstra, pokřtěného zvučně na Morag.
Zklamáni bezvýsledným hlídkováním na hlučném, klaném a na plankton chudém jezeře Loch Ness vrhli se nadšenci s novou nadějí do honby za přízrakem Moraga z jezera Loch Morar, “ konstatuje New Scientist jedovatě.
Nicméně i Morag má celkem slušný životopis, i když s pověstnou Nessií se pochopitelně srovnávat nemůže. První značně mlhavý popis můžeme dohledat v roce 1887. Na ostré denní světlo však nestvůra vyplula až v roce 1948, kdy jejích pět hrbů viděla přeplněná loďka turistů. Roku 1969 zpozoroval místní rybář, že na něho z vody civí šestimetrová „ještěrka.
Pečlivý, i když v otázkách zoologie poněkud zmatený, publicista Alexandr Kondratov shromáždil i o Moragovi řadu zajímavých informací, převzatých z novinových rešerší:
16. dubna roku 1969 se setkali dva pasažéři motorového člunu, Duncan Mac Donel a William Simpson, za mlhavého teplého rána s ohromným hrbatým tvorem s „hrubou hnědou kůží a hlavou plaza“. Podle výpovědi obou pasažérů připlaval živočich k loďce a udeřil do ní. Tehdy začal Mac Donell odhánět Moraga veslem. Veslo se však zlomilo a tak Simpson nabil pušku a vystřelil. Příšera se schovala pod vodu.
Moraga, tvora s hlavou „podobnou hlavě úhoře či hada“ viděli různí lidé – rybáři, školáci, vědci. V září roku 1970 plul večer po jezeře v loďce pracovník Edinburské univerzity Charles Fisborn s přítelem. Najednou spatřili „tři velké hrbům podobné předměty“ pohybující se po jezeře rychlostí dvanácti až patnácti uzlů za hodinu. Fishborn a jeho přítel rychle přistáli u břehu, protože se vodní příšery polekali. Další svědek, loďkař MacDonald Robertson, popisuje Moraga, jako živočicha „o rozměrech dospělého slona.“
Ačkoliv výzkumníci jezera Morar příležitostně umísťovali u jezera kamery, nikdy nic nezachytili.
I když se Moragovi nedostalo tak velké popularity, jako Nesii, i o něm vyšla řada článků a publikací z nichž nejvýznamnější je patrně kniha Elizabeth Montgomery Cambellové a Davida Solomana s názvem „The Search for Morag“ z roku 1973, v níž se zasazují nejen o jeho výzkum, ale i zákonnou ochranu.
Podle různých teorií může být Morag stejně jako Nessie bezobratlý živočich, tuleň, žralok, plesiosaurus nebo neživý předmět, jako třeba kláda nebo shluk vegetace.
Irští netvoří
Vodní nestvůře s prapodivným jménem Piast se někdy také říká koňský úhoř pro podobnost její hlavy s lebkou koně. I když má tato obluda některé společné znaky s Nessií, přece jen zůstává, byť trochu nespravedlivě v jejím stínu.
Pozorovatelé tvrdí, že obojživelné příšery obývající irská jezera, mají kromě toho nápadně velké oči a rybí ocas. Zprávy o nich pocházejí již z desátého století a neustávají ani v současnosti. K nejzajímavějšímu pozorováním došlo v roce 1960, kdy nestvůru na irském jezeře Lough Ree viděli tři rybařící kněží z Dublinu. Netvor prý měl hlavu na dlouhém krku a hrb /tedy opět jakési „plesiosauří atributy“/. Fascinující podívaná trvala několik minut.
Pokud si pozorovatelé trochu nepřihnuli whisky - irská je stejně kvalitní jako skotská - nebo netrpěli kolektivní halucinací, je to pro „lovce oblud“ úžasná informace a to tím spíše, že podobných svědectví z irských jezer existuje opravdu velké množství.
Niger
Doktor Thomas Hardie Dalrymple, s nímž jsem se již setkali při vyprávění o gambijské dlouhokrké příšeře ninkenace, měl ještě jeden pozoruhodný zážitek, který se odehrál někdy v třicátých letech minulého století.
„Když jsem se vracel dozorčí lodí do Nigérie, vyprávěl mi důstojník námořní pěchoty, že když kontroloval jízdní dráhy v deltě Nigeru, upozornila ho posádky na obrovského mořského hada,“ píše Dalrymple.
„Vystřelil na něj z pušky, byl však mimo dostřel. Stvoření ale muselo zaslechnout ránu, protože se náhle vztyčilo, obrátilo hlavu a prudce vyrazilo k ostrůvku v mangrovové bažině. Slunce zapadalo a bylo příliš šero na to, aby si mohl být naprosto jistý, ale domníval se, že zvíře, jež se vymrštilo z vody a zmizelo v kořenovníkovém porostu bylo dlouhé devět až dvanáct metrů a podobné dinosaurovi.“
Toto líčení je jistě strhující, ale nemohu si odpustit drobnou poznámku. Pokud je výše uvedené vyprávění pravdivé, pak si rozhodně dovolím překvalifikovat záhadného netvora z dlouhokrkého dinosaura na plesiosaura, stejně jako v případě tajemné ninkenanky z Gambie.
Monstrum z Memphremagogu
První zpráva o dlouhokrké nestvůře z jezera Memphemagogu na americko-kanadském pomezí, která se podle popisu velmi podobá plesiosaurovi, pochází už z roku 1850.
Záhadný netvor je podle nejrůznějších svědeckých výpovědí asi pět metrů dlouhý a má tmavě zelenou barvu. Zdejší Indiáni tvrdili, že ze břehu často sledovali pohyb obludy po hladině. Její hlava na dlouhém krku byla vždy vysoko vztyčená a razila si cestu vlnami.
Je však potřeba říci, že někdy jsou svědkové, přísahající, že viděli dlouhokrké monstrum, obětí docela obyčejné fata morgány.
Takový jev může nastat například na vodní ploše na hranici teplého a studeného vzduchu. Sluneční paprsek se zde jakoby zakřivuje a lidské oko pak vnímá realitu poněkud jinak. Plochý předmět pohupující se na hladině získává v očích pozorovatele zcela jinou dimenzi - opticky se prodlouží a člověk pak má pocit, že něco velkého vystrkuje svůj krk z vody. Je pravděpodobné, že se podobným způsobem „narodilo“ hodně jezerních monster. A není vyloučeno, že možná drtivá většina z nich.