Veliš
Nedaleko města Jičína stojí zřícenina hradu Veliš. Málokdo by věřil, že tu kdysi stával nedobytný hrad, který zničily nekonečné války. Kameny byly rozkradeny na jiné stavby, sláva hradu byla zapomenuta. Ale pověst o tom, jak vznikl název hradu i vesnice pod ním, tu zůstala až do dnešních dob.
Kníže Břetislav se často vydával se svými služebníky na lov. Lákala ho honba divoké zvěře. Vážil zdejších lesů, ve kterých žilo spousta srn a zajíců a ve kterých rád lovil. I ten den vyjel s několika vybranými muži do lesů. Jezdili sem a tam, stále je však doprovázelo ticho. Břetislav měl ale štěstí. „Srna,“ vykřikl a vydal se za ní. Srna utíkala dlouhými skoky hlouběji a hlouběji do lesních temnot. Břetislav propadl lovu, viděl srnu a všechno ostatní ho přestalo zajímat. Kůň zrychlil svůj krok, Břetislav ho hnal dál do jehličnatých hvozdů. Ani si nevšiml, že ho věrní psi už nedoprovázejí. Také jeho věrní služebníci zůstali stát kdesi na kraji lesa, pán se jim ztratil z očí.
Po dlouhém pronásledování zmizela srna v houštinách, kterými by člověk na koni neprojel. Břetislav seskočil z koně. Pěšky srnu pronásledovat nechtěl, věděl, že tentokrát prohrál. „Kde to jsem?“ Rozhlédl se, v těchto končinách ještě nikdy nebyl. „Kudy domů? A kde mám psy a muže?“ Posadil se na pařez a přemýšlel, jakým směrem se vydat. Vtom se lekl. Někdo ho chytil zezadu za krk.
„A máme tě, panáčku, teď jsi jenom náš!“ Břetislav spatřil houf loupežníků, jednoho silnějšího než druhého. Široké klobouky jim padaly do čela, černé kabátce pevně obepínaly těla. Jejich hlas burácel lesem, že vyplašil všechny ptáky široko daleko. Než stačil Břetislav cokoli říct, pevně ho přivázali ke stromu. „Jen se neboj, milý kníže,“ zasmál se ten nejvousatější, ten, který byl jejich vůdce, „budeš náš a s tebou všechny tvé poklady! Nikdo už ti nepomůže, les je hluboký, nikoho se nedovoláš!“
Břetislav se lekl. Zabijí mě? „Pomoc!“ vykřikl. Jeden z mužů zaburácel: „Tys neslyšel? Nikoho se nedovoláš!“ A zavázal mu ústa šátkem: „To jenom pro jistotu, aby tě to volání přešlo.“ O všechno Břetislava obrali a těšili se, jak získají i truhlu plnou peněz, kterou Břetislav ukrýval na svém hradě.
Kníže věděl, že je zle. A bylo. Jeden z loupežníků začal střílet z Břetislavovi lovecké kuše. Šípy létaly jeden za druhým, všechny přímo do mohutného dubu, u kterého byl Břetislav přivázán. Kníže zavřel oči a v duchu se modlil, aby ho ani jeden šíp nezasáhl.
Vtom k němu přistoupil jeden z lupičů. V ruce držel ostrý meč. Zlostně se na Břetislava podíval a zeptal se vůdce loupežníků: „Velíš, abych ho sťal? Ano, velíš?“ Napřáhl meč, když najednou se z lesa vynořili Břetislavovi lidé. Rychle seskočili z koní, a než stačil muž tít mečem, pochytali loupežníky a svázali je pevnými provazy.
Kníže byl zachráněn. „Děkuji všem!“ Nebýt vás, ležel bych tu mrtev. Všichni se společně vydali zpátky na Břetislavův hrad. A loupežníci? Kníže je nenechal popravit. Dokázal jim odpustit. Ale místo trestu smrti, který by si určitě zasloužili, museli pro něj do konce života pilně pracovat.
