Tajemná Praha - část 3. - Hradčany
Pražský hrad je nejvýznamnější český hrad (původně raně středověké hradiště) stojící na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou v centru Prahy. Od 9. století býval sídlem českých knížat, později králů a od roku 1918 je sídlem prezidenta republiky. Dvakrát v dějinách se stal hlavní rezidencí císaře Svaté říše římské.
Postupnými přístavbami a úpravami vznikl z hradiště založeného v 9. století jeden z největších hradních komplexů na světě (podle Guinessovy knihy rekordů je to svými rozměry 570 m délky a 128 m šířky největší starobylý hrad na světě). Často je považován za symbol města i České republiky.
Součástí hradu je Katedrála svatého Víta, tradiční místo korunovací českých králů i jejich posledního odpočinku. Mimo mnohých českých panovníků (včetně čtyř císařů), pražských biskupů a arcibiskupů, duchovních, šlechticů i jiných lidí spjatých s pražským dvorem jsou v katedrále pochováni i někteří světci – velká část českých zemských patronů (sv. Václav, Vít, Vojtěch, Zikmund nebo Jan Nepomucký). Jsou zde také uloženy české korunovační klenoty.
O vzniku Svatovítského kostela
Když získal kníže Václav vzácnou relikvií - rámě svatého Víta, dal vystavět kolem roku 925 v místě dnešní katedrály rotundu zasvětsenou sv. Vítu. Místo bylo totiž do té doby používáno pohany. Modlili se zde k Svanotovítu. On a sv. Václav měl hodně společného, přesto se Václav snažil o to, aby byla rozšířena křesťanská víra. Dodnes také nese katedála na jeho počest i jeho jméno - Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. O přízracích, které bránili svatovítský chrám Hned několik pověstí se týká vlády zimního krále (1619 - 1621). Zemi tehdy vládli protestanti a v čele stál kazatel Skultéty. Není proto divu, že se tlak mezi křesťany a protestanty stupňoval. Protestanti chtěli vyplenit i katedrálu. V tom se ale crám začal bránit, každý kdo se byť jen opřel o hrob sv. Víta, či se ho jinak dotkl stal se mrzákem. Znám je i případ, kdy byl člověk usmrcen. Jindy se do chrámu vloupali lupiči, protože cosi zaslechli, schovali se za oltář, kde nakonec i usli. Najedou kohout, co stojí u nohou sv. Víta, zakokrhal a celým kostelem se začala šířit nebeská zář, až se zloději vylekali, že svítá. Vysočili rychle nejbližším oknem - přímo do rukou hradní stráže. Když stáli na popravišti, všichni kohouti v Praze se naráz rozkokrhali.
Roku 1619 ( 1620 - Bílá Hora) se v noci orzezněli zpěvy svatývh a objevola se světlo. Místní kostelník, chtěl vědět, co se tu děje a tak si počkal v katedále až do noci. Z kaple sv. Václava vyšlo v noci procesí svatých v čele s českými patrony. Všichni předstoupili před oltář a sloužili mši za český národ.
Také se stalo, že za těch sporných let, kdy křesťané a protestanti proti sobě zle meče zvedali, dal Skultéty zvonit v den, kdy by se nemělo, jenže nikdo nebyl schopný zvony rozhoupat naopak, když Skultéty vyzvánění zakázal, tu se sami od sebe zvony rozhoupaly.
O lampě nad hrobem Jana Nepomuckého
Nad hrobem sv. Jana Nepomuckého visívala zlatá lampa, která dokázala zmitez, ktkoli ji chtěl někdo ukrást. Jednou však zlatník - její zhotovitel - upadl do bídy a sv. Jan Nepomucký se mu ve snu zjevil a radil, ať vezme lampu a roztaví ji na zlato. Zlatník se zdráhal, ale když se to opakovalo několikrát, uposlechl. Neskutečně potom sbohatl, když šel sv. Janu poděkovat k jeho hrobu udivil se, neboť lampa, kterou roztavil stála netknutá na svém místě. Zlatník z vděčnosti zhotovil daleko krásnější lampu a usadil ji na místo té staré. Tato lampa visí nad hrobem dodnes.
Obří zvon Zikmund
Největší zvon v katedrále i v celé zemi. Když ho chtěli roku 1549 zavěsit na věž, každy provaz praskl a nikdo nebyl schopen ho vyzvednout. Až si vše na starost vzala dcera krále Ferdinanda I. Habsburského. Zavřela se s dalšími děvčaty do komnat a do provazu vplétaly vlastní vlasy. Zároveň princezna sestrojila zvláštní stroj. Navzdory posměškům se ženám podařilo zvon vyzvednout. Když lidé chtwli vidět stroj, který to dokázal, princezna ho raději zničila, aby nikdo neznal jeho tajemství.
Pověst říká, že zvonu pukna srdce, když hrozí zemi velké nebezpečí. Stalo se tak před ničivými povodněmi roku 2002.
Podobné vyplnění pověsti zažili i korunovační klenoty. O nich se říká, že kdo si korunu na hlavu nasadí neprávem, ten zemře. Říšský protektor Reinhard Heydrich si ji nasadil na hlavu ... dva dny před atentátem. (27. 5. 1942.)
Bílé zjeveni ze svatovítského chrámu a jeho věštba
Na svatovýtské věži býval zvoník, který rád popíjel. Jednou se vracel domů mírně podnapilý a protože byl líný stoupat do své světnice nad zvony, ustlal si přímo dole v kapli. Tam se mu ale zjevila postava v bílém rouchu a napomenula ho, že si troufá vstoupit do chrámu božího podnapilý. Jestli se tak stane ještě jednou bude zle. Ráno se probudil a míto černých vlasů byl celý šedivý.
Další zjevení této postavy se opakovalo roku 1753. Tehdy stál na Hradě na stráži vojín. Zjevila se mu bílá postava a pod nohy mu hodila pšenici. Druhou noc jinému vojínovi hodila pod nohy zlaté dukáty. Třetí noc na ní jeden odvážný vojín vystřelil ona však kulku chytila ahodila mu ji pod nohy a pravila: " Příští rok bude výtečná sklizeň, druhý rok lidu Štěstěny přízeň, třetí rok války trýzeň" a zmizela. Jak pravila tak se i stalo. Příští rok byla velká úroda, napřezrok hojnost peněz a třetí rok vypukla sedmiletá válka.
Zjevení Otce vlasti.
Karel IV. dal pro ostatky sv. Václava zbudovat honosnou kapli a do ní umístil tři věčné lampy, ve kterých nesměl vyhasnout oheň. Po smrti císaře byly k nim přidány další dvě. Jedna za spásu duše Karla IV. a druhá za český lid. O oheň se měl starat sakristián. Staral se o ně svědomitě. Ale když jeho žena onemocněla, zapomněl. Vyděšený vběhl toho rána do svatováslavské kaple a zůstal údivem stát. Všechny lampy hořely, jako by do nich někdo olej přiléval - jen lampa, za spásu duše Karla IV. byla vyhaslá. Tak se to opakovalo po celou dobu, kdy bala sakrisiánova žena nemocná. Sakristián tomu chtěl přijít na koub a tak zůstal jednu noc v kostele. Hluboko v noci se v kapli rozzářilo nebeské světlo a vněm se zjevil sám Otec vlasti! Dolil olej do všech lamp kromě té své a zmizel.
Smutný osud potulného mastičkáře
V Jelením příkopě straší o půlnoci duch potulného mastičkáře. Ten ke svému údělu přišel - no - jako slepý k houslím. Za Rudolva II. se ve Lvím dvoře chovali lvi a o ně se staral nepoctivý ošetřovatel. Maso určené pro lvi kradl a prodával lidu. Nehorázně na tom bohatl. Potulný mastičkář přišel k hradu zemdlelý dlouhou cestou a skonal poblíž Lvího dvora. ošetřovatele nenapadlo nic jiného, než tělo hodit hladovým lvům. Problém byl v tom, že mastičkáři se nedostalo řádného pohřbu. Dodnes se zjevuje v době krmení zvěře - nepravidelně.
Práh do jiných světů
Na konci Zlaté uličky se v hradební zdi občas zjevuje Dům u poslední lucerny. V něm má být skryt práh mezi naším světem a světem duchů. Tento práh má být základním kamenem města - podle něho se má i Praha jmenovat. Sféru neviditelného města měl vytvořit esoterní řád Asijských bratří (Sad-Bhaiů)
Skřítci, kteří strašili už Karla IV.
Ve Zlaté uličcea ve starém purkrabství straší skřítkové, o kterých psal i král Karel IV. Jednou prý uléhal ke spánku po večeru stráveném s Buškem z Velhartic, když vtom slyšel kroky a chichotání. Rozsvítil, aby zjistil, odkud hlas přichází, ale viděl jen, jak neviditelná ruka hodila číší přes celou komnatu a jak se číše roztříštila. Když se pak vyptával, řekli mu lidé, že to asi byli bůžkové místa - škodolibí a zlomyslní skřítci.
Vodník bez řeky
Na Pražském hradě žije i jeden vodník, který nežije v tekoucí vodě. Jmenuje se Paklt a střeží vodu na Hradě. Má něco kolem 60 cm a chodí hradem s podivným úsměvem. Na pozdravy neodpovídá a pokud se ho někdo opováží pronásledovat, zlomyslně zmizí v některé z hradních zdí.
Legenda o sv. Václavovi
Děj jedné z nejslavnějších legend o sv. Václavovi se dostal až do anglické koledy "Good King Wenceslas". V místě, kde se říká na Opyši, obdělával sám sv. Václav vinice, ze kterých se dělalo mešní mvíno, dokonce zde pekl hostie. Jendou šel s věrným Podivenem tyto hostie roznést po kostelých. Podiven si stěžoval, že mu mrznou nohy. Nato mu Václav řekl, aby šel v jeho stopách. A opravdu, jen tak Podiven učinil, přestaly mu nohy mrtnout, dokonce mu na ně bylo horko.
Podivná socha v bazilice sv. Jiří
V kapli svatého Martina stojí prapodivná socha dívky. Jistý vlašský sochař totiž zavraždil v Jelením příkopě svoji milenku Brigitu. Byl velmi žárlivý, a když se vrátil z cest, uvěřil lžím o milenčině nevěře. Proto ji vylákal do příkopu a ze žálivosti zabil. Byl za to odsouzen na smrt. Měl poslední přání - chtěl před smrtí Brigitu zvěčnit tak, jak byla nalezena - z půlky zetlelá a plná havěti. Po těle sochy se tedy plazí ještěrky, žáby a hadi. Když sochař dílo dokončil, sám spáchal sebevraždu.
PA - pátrá!
Ve skutečnosti má být Brigita alegorie Marnosti ze 16.století.
O Kříži hřeby pobitém a kříži zuby zdobeném
Pověst praví, že na Hradčanech stával kříž, který zde nechala postavit královna Anna (1503 -1547). Na kříži byl krásně vyřezaný Kristus, přibitý stříbrnými hřeby a rány měl vykládány rubíny. Královna se u kříže denně modlila a v den kdy skonala, řekla muži ať pamatuje na Čechy v dobrém, tak se ale nestalo a od té doby tu královna žalostně běduje. Když do Prahy vtrhli Sasové, zmizely hřeby i rubíny a Kristus byl rozbit. Hříšníkem byl kovář saského kurfiřta, který byl ale následně popraven. Od těch dob každý kovářský tovaryš, který přijde do Prahy, zatluče do kříže hřeb na znamení, že se od tohoto hříšníka distancuje. Až bude kříž pobitý celý, nastanou pro český národ lepší časy. Podle jiné pověsti se hřeby zabíjely na paměť jednoho sebevraha, který se na kříži oběsil. Každý hřeb prý jeho duše cítila a člověk, který hřeb zabil, tak získával sílu. Před kostelem kapucínů na Loretánském náměstí zase stával dřevěný kříž do kterého lidé zaráželi zuby, aby je přestali bolet. Podle pověsti to bylo protože v domě U Pešků žily dvě vdovy, jedna měla krásnou dceru a ta druhá jí záviděla a tak dívce pomazala dásně jedem a té začaly zuby vypadávat. Poslední zub vložila do kříže a začala se modlit, jednou v noci se jí zdálo o Panně Marii a když se pak probudila, bolest ustala a narostly jí nové zuby. Asi nemohla poslouchat šišlavou modlitbu.
Ohnivá strašidla z Pohořelce
Toto místo je opravdu snad ohněm prokleté, posuďte sami. Mezi kostelem sv. Matouše a domem U Drahomířina sloupu na Loretánském náměstí stál do roku 1788 sloup, na kterém bylo vyobrazeno, co se tu prý kdysi stalo. Drahomíra byla dcera knížete Stohranů a byla silně neuznávala křesťanství. Provdala se za knížete Vratislava. Na Tětíně úkladně zavraždila kněžnu Ludmilu, kterou považovala za svatou. Lid jí za to začal nenávidět a tak se rozhodla Čechy navždy opustit. Když z hradu vyjela a směřoval na Loretánské náměstí, ve chvíli, kdy míjel kostel sv. Matouše, ozval se zvonek oznamující pozdvihování. Drahomířin kočí, křesťan, zastavil koně a rychle vběhl do kostela, kde poklekl. To kněžnu rozčílilo a začala křesťanům lát a nadávat zlým jazykem. Vtom se ozvala ohlušující rána, země se otevřela a kněžna s kočárem a koňmi zmizela v bezedné propasti. Jen hrozný zápach a bič kočího zaražený v zemi napovídaly, co se tu před chvílí událo. Propast byla nějakou dobu pouze obehnána plotem a poté byl zde postaven zmíněný sloup. Pověst praví, že zlá Drahomíra za bouřlivých nocí v místech, kde se propadla, vyjíždí z podzemí v ohnivém kočáře taženém koňmi, ze kterých srší pekelné jiskry. Sedí na kozlíku místo kočího, lomí rukama a volá: ,,Bude zle, bude zle!“ Koho chce varovat, není známo. Když projede celé Hradčany, za hrozného rachotu se její kočár opět propadne do země. Logičtější se zdá vysvětlení, že zde opravdu propast byla a kočár se do této propasti prostě smekl, kdo ví. Dále na Pohořelci můžete spatřit ohnivého psa, kterého vede na řetězu černě oblečený bezhlavý muž. Jeho uříznutou hlavu drží pes v tlamě. Ohnivý pes je prý duše jeho manželky, která mu uřízla hlavu, aby se zmocnila jeho bohatství, a teď ho takto užírá i po smrti. Muž totiž v předtuše zlého konce včas peníze uschoval a tak teď bloumá Pohořelcem a snaží se naznačit všem kromě ohnivého psa, kde peníze skryl. Až někdo peníze nalezne, budou oba vysvobozeni. No a do třetice se ohnivá pověst váže k domu u tří lilií, kde bývala taneční hospoda, do níž se na tancovačku vydala bezcitná dívka rovnou od rakve své matky. A jelikož se říká, že „s čím kdo zachází, tím také schází“, čert ji za tuto bezcitnost utancoval k smrti a kosti rozházel po zahradě hostince.
O škrtícím kostlivci
Tato pověst se prý zakládá na skutečném nálezu dvou koster ve Strahovském klášteru. Kostry tu byly nalezeny v pozici kdy klečící kostru škrtila ležící kostra v hrobce. Byl zde pohřben hrabě Lažanský, který cítil vinu za to, že na Bílé Hoře zabil člověka. Jeho kosti byly složeny pod chodbou do sakristie, tedy celkem nedůstojné, ale nenápadné místo. Roku 1648, kdy Švédové drancovali Prahu, došlo i na klášter a místo se naopak ukázalo tím nejlepším. Vojáci vykrádali hroby, brali cínová víka rakví i zlaté prsteny a další. I tato nenápadná hrobka ale byla objevena a když se sem jeden Švéd vloupal, kámen ho zavalil a kostra Lažanského ho začala škrtit, až ho uškrtila. Duše Švéda od té doby nemá klid a za nocí prochází chodbami kláštera a chytá se za kostnatý krk.
Černínský palác
hrabě Černín dal staviteli za úkol postavit největší palác v Čechách, když byl palác roku 1723 dostavěn, hrabě zemřel. Hraběnka odmítla zaplatit, dokud neuvidí smlouvu, tu ale důvěřivý stavitel neměl. Jeho bratr, svobodný zednář proto vyvolal ducha hraběte a ten bez prodlení vypálil do papíru otisk své ruky, hraběnka poté ochotně zaplatila. V tomto paláci žila i velmi pyšná hraběnka, která si dokonce v době největšího hladu nechala zhotovit střevíce z chleba. Za to přilétlo devět čertů, kteří hraběnku roztrhali na cucky a odnesli do pekel, nejspíše branou, která tu byla od časů Drahomíry. Hraběnka od těch dob chodí za nocí palácem, smutně hledí na své hořící střevíčky a nikdo neví, jak ji vysvobodit.
Úvoz a jeho strašidla
Nejznámějším strašidlem tohoto místa je bezesporu bezhlavý jezdec, který se tu údajně zjevoval každý pátek o půlnoci a hodinu cvalem projížděl Úvozem nahoru a dolů. Tento zakletý kněz byl ze Strahovského kláštera. Prý kdysi nechtěl přerušit karetní hru v jednom z místních lokálů, podle jiné verze nedojedenou večeři a postarat se o umírajícího souseda. Když se konečně sebral a vypravil na cestu, bylo už pozdě, ubožák mezitím zemřel. Mnich ale trestu neunikl, jeho kůň klopýtl na nerovné ulici, jezdce shodil, a ten si na místě zlomil vaz. Josef Svátek ve své sbírce pražských pověstí uvádí legendu o mnichovi ve verzi, ve které se tudy proháněl v malém dětském kočárku, k němuž byli zapřaženi ohniví koníci a jezdil tudy takto půl hodinu. Vypráví se také legenda, že za dob Rudolfa II, tu v jednom domě žil zlatník, k němuž do krámu často chodili dvořané a šlechtičny. Jedna z dam od dvora se do něj zamilovala, ač se o ní ucházel rytíř Zdiborský. Žili ve šťastném manželství a to odmrštěný šlechtic neunesl, najal vrahy a oba nechal zavraždit. Mrtvoly byly pohřbeny před dům v kdysi opuštěné ulici. Ze služebnictva ale kdosi poznal Zdiborského a ten byl pak zajat a popraven. V 18.století se v těchto místech skutečně dvě kostry našly.
Pražská Loreta
Podle pověstí se zdá, že Loretánské zvonky jsou přímo spojené s morem a zdravím. Hned několik pověstí se k nim totiž váže. Podle jedné v Praze žil pláteník, který měl nesmírně krásnou a milou dceru Juliánu. Ta však v době moru onemocněla a pláteník se za ní modlil v Loretě k Panně Marii. Jednou šel z kostela a uslyšel podivnou hudbu, když se vrátil domů, dcera byla zdravá a vyprávěla mu, že se jí zdálo, jak k ní Panna Marie sestoupila a kolem ní na obláčcích andělé se zvonečky, které hrály písničku. Pláteník znamení pochopil a pořídil na Loretu zvonkohru. Jiná pověst o vzniku zvonků vypráví, že v době kdy v Praze mor řádil a umíralo na něj i několik nedaleko žijících bratří, za každého z nich jejich matka dala kostelu zvonek, když zemřel poslední, darovala za něj zvon a mor ustal. A poslední pověst už je z doby, kdy zvonky visely a vypráví, že na Novém světě tenkrát bydlela vdova, která měla tolik dětí, kolik bylo zvonků, když do Prahy přišel mor a vdově umíralo jedno děťátko za druhým, vdova vždy zašla do Lorety a nechala dítěti zazvonit na jeden zvoneček. Když i sama ulehla na smrtelnou postel, posteskla si, že už není na světě nikdo, kdo by dal zazvonit za ní a v tom se všechny zvonky na Loretě rozezněly a od té doby zpívají dodnes svoji krásnou mariánskou písničku.
Texty byly pozměněny - přepsání textů bylo prácí www.paranormal-activity.estrany.cz a jejich kopírování si nepřejeme