Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pověsti z Moravskoslezského kraje

31. 1. 2013

Fulnek

 http://regiony.lusa.cz/wp-content/uploads/2014/12/pov_fulnek_v.jpg

 

První zmínka o hradu Fulnek u Moravské brány je z roku 1372, kdy panství patřilo pánům z Kravař. Hrad to byl tak pevný, že vydržel všechny útoky v husitských válkách. V 16. a 17. století prošel přestavbou na renesanční zámek. Pod hradem stával řádový dům templářů. Byly v něm klenuté síně naplněné vzácnými klenoty a drahocenným zbožím ukořistěným ve Svaté zemi. Roku 1312 byl templářský řád rozpuštěn a templáři museli opustit svůj majetek. Poklad si pochopitelně nesměli vzít s sebou, proto jej zazdili v domě na tajném místě v naději, že jej budou moci jednou vyzvednout. Později dům získali čeští bratři, ale i oni jej museli opustit, když byli roku 1621 vypověděni ze země. Ke konci 17. století koupil budovu jakýsi soukeník. Usadil se tu a začal provozovat své řemeslo. Vedlo se mu dobře, v truhlici mu stále přibývalo zlaťáků, zakrátko byl nejbohatším mužem ve městě.

Soukeníkovi časem narostl spolu s bohatstvím hřebínek. Kdo má v kapse peníze, ten se nebojí. A soukeník se nepolekal ani tehdy, když se jednou se svou vrchností dostal do sporu o nějaké koně. Postavil si hlavu a soudil se, až se věc nakonec dostala před zemský soud. Tam se nemálo podivili soukeníkově opovážlivosti a zemský hejtman mu řekl: „Ty mudrlante, zdalipak jsi zvážil, do čeho se pouštíš? Víš, co se může stát? Máš peněz nazbyt, abys mohl zaplatit výlohy takového sporu?“ Ale milý soukeník se místo odpovědi zeptal hejtmana: „A čím by sis přál, abych ti zasypal tvého koně i s jezdcem – měďáky, stříbrňáky nebo zlaťáky?“ Tu ovšem byla se soudem hned jiná řeč a soukeník po krátkém řízení svou při vyhrál. Taky se však zároveň přišlo na to, kde se u něho nabralo takové veliké bohatství. Ve svém domě našel templářský poklad. To bylo to pravé zlaté dno jeho řemesla. Soukenictvím by si k tak velikému majetku nepomohl. Na závěr musíme podotknout, že poklad byl ve správných rukou. Soukeník byl skutečně člověk lidumilný, proto ho užil k obecnému prospěchu. Ve městě postavil kapli a zřídil při ní špitál. Zachoval tak po sobě vděčnou památku.

Čertův kámen

http://foto.turistika.cz/foto/11684/973/full_8f822d_f_normalFile3-velky-roudny-bozi-nebo-certuv-kamen-detail.jpg

Za dávných časů, kdy ještě pánbůh chodil po zemi, se usadili na Velkém Roudném v Nízkém Jeseníku čerti. Rozhazovali kolem sebe žhavé balvany a dštili síru. Mezi lidmi v širokém okolí šířili bezbožnost a prostopášnosti. Zbožní lidé se v kapli svatého Michala modlili, až si vymodlili příchod Boha. Ten se na tomto místě rozhodl bojovat se samotným pánem pekel Luciferem. Vyzval ho na souboj a spolu se přetahovali na velkém kameni. Dodnes je na něm vidět velká šlépěj - otisk boží nohy a hluboké škrábance od drápů ďábla. Čerti nakonec pochopitelně prohráli a zmizeli do pekla dírou, původním jícnem sopky. Ten lidé pro jistotu zaházeli balvany, aby pekelná pakáž nemohla vylézt.

Frýdek-Místek

 

Několik staletí uplynulo od doby, kdy Moravu drancovala uherská vojska. Jednoho dne dorazili nepřátelé až k frýdeckému hradu. Bylo jich jako naseto. Brzy hustě pokryli louky kolem řeky i prudký svah pod hradem. Nepřátelští vojevůdci se tvářili sebevědomě. Vždyť doteď dobyli všechny hrady i hrádky, které cestou z Uher potkali. Vojska se sešikovala a na velitelův povel zaútočila. Ale ouvej. Jejich útok ztroskotal na frýdeckých hradbách. Vojáci se vrátili nazpět a zopakovali útok. Jakmile utržili druhou porážku, stáhli vojevůdci své vojsko do tábora k odpočinku. Vydatným spánkem vojáci obnovili své síly a druhý den se snovou vervou pustili do boje. Útočili znovu a zas, ale marná sláva, hrad stál pyšně dál. A obránci se jim z hradeb zlomyslně pošklebovali. Velitelé dali hlavy dohromady a tajně se dohodli, že frýdecký hrad raději vyhladoví. Hned hrad oblehli tak, že by se mezi hlídkami neprotáhla ani malá myška. Jakmile se obráncům doneslo, co mají nepřátelé za lubem, propukli v takové veselí, že se jejich smích donesl až do nepřátelského ležení. Z frýdeckého hradu totiž vedly tajné podzemní chodby. Některá končila na hukvaldském hradě, jiná třeba na svazích pod Lysou horou.

Když se tedy obráncům tenčily zásoby, vyslali posla. Ten doběhl podzemím na stráň, tam zaplatil pastýři a zakrátko už chodbou hnal několik pěkných ovcí nebo koz. Tak ubíhal týden za týdnem. Nepřátelští vojáci začali reptat, protože jim samým jídlo docházelo. Obráncům zase začaly scházet vyjížďky na koních a lov v lesích. Jednoho večera se tedy sešli a společně vymysleli důmyslnou lest. Každý den potom svrhli obránci z hradeb svým oblehatelům ovci nebo kozu a dárek doprovodili posměšným vzkazem: „Prý máte hlad. Tady je jedna baculka Tak si ji upečte na naši počest.“ Bohatě krmili nepřátele po celý týden. Příděly jim přitom neustále zvyšovali. Nikdy nezapomněli připojit uštěpačnou poznámku. Jednoho rána opět připravili kozu a ovci k pouti přes hradby. Sotva však pohlédli dolů, zjistili, že je ležení prázdné. Nepřátelské vojsko v noci odtáhlo. Vyhnalo je tak stádečko ovcí a koz a pod hradem po nich zůstala jen zválená tráva.

 

Godula

http://www.horydoly.cz/uploads/sources/perex/godula_lezeni.jpg

Godula je zalesněný vrch v Moravskoslezských Beskydách. Má nadmořskou výšku 737 metrů a na jeho vrchu najdeme památník vydání tolerančního patentu. Na vrchu Godula neboli Hodovnice prý sídlí Zlatohlavec, král hadů, který hlídá poklady ukryté v této hoře. Není zlý, pokud ho ovšem někdo nepodráždí. Čas od času slézá k potůčku, kde odloží svou zlatou korunku, aby se vykoupal. Jednou spatřil lesklou korunku kolemjdoucí ovčák, rychle ji sebral a uháněl s ní pryč. Zlatohlavec vylezl z vody a vyrazil ze sebe vřískot, který se rozléhal do širokého okolí. Pískáním ožila půda kolem – hejna hadů spolu se svým králem začala ovčáka pronásledovat. Ten v zoufalství hodil zlatou korunku za hlavu. A tak se zachránil, protože se všichni hadi v tu chvíli zastavili. Dva z nejstarších hadů vložili korunku na hlavu svého pána a všichni hadi se odplazili zpět na Godulu. A ovčák? Ten ovšem už nikdy nezatoužil po hadí korunce. Godula je jednou z památných hor starých Slovanů. Údajně tu bývalo obětiště a pořádaly se tu velké hody. Na vrchu prý stával hrad a v jeho sklepeních jsou dodnes ukryty poklady Černé kněžny z Těšína.

 

Hradec nad Moravicí

 

 

Traduje se, že se v roce 965 na zdejším dávném hradišti Dúbravka dcera Boleslava I. poprvé setkala se svým nastávajícím, polským knížetem Měškem I. O století později v Hradci nad Moravicí došlo k polsko–českému válečnému setkání, kdy polský vládce Boleslav Smělý vpadl na Moravu, ale český kníže Spytihněv II. se mu ve zdejší pevnosti postavil na odpor. Pevnost tu byla postavena, aby chránila jednu z jantarových stezek spojujících jih střední Evropy s Polskem a Baltem. Nedaleko tehdejšího hradu a dnešního zámku je příkrá skála jménem Hanuša. Vypravuje se, že je v ní ukryto vojsko. Někteří lidé se o tom přesvědčili na vlastní oči. Tak třeba kterýsi sedlák ze Žimrovic jel na týdenní trh do Opavy. Zde chtěl prodat oves. Vyjel si hezky brzy, ještě za tmy, aby přijel do města včas. Když dojížděl k Hanuši, zastaví ho najednou voják a ptá se ho, co to veze. Když slyšel, že oves, hned na sedláka, aby mu jej prodal, že dostane lépe zaplaceno nežli na trhu. Sedlák byl pochopitelně rád, že si ušetří cestu do Opavy a zpátky. Proto se ochotně vydal s fůrou za vojákem. Ten ho vedl přímo k Hanuši. Zde švihl proutkem do skály a ejhle! V tu chvíli se před nimi otevřela prostorná chodba a udivený sedlák mohl i s potahem pohodlně dovnitř, až se dostal do velikánské síně.

Tam teprve vyvaloval jak se patří oči. Byla to vlastně ohromná koňská stáj, v ní kůň vedle koně a na nich vojáci. Ale divná věc, lidé i zvířata byli jako ztuhlí, ani se nepohnuli – spali. Voják rozkázal sedlákovi, aby vysypal oves na hromadu. Potom ho zavedl k veliké kupě kobylinců a pobízel ho, aby si je nabral do pytle. Sedlák se škrábal za ušima, k nabírání se příliš neměl. Voják tedy vzal pytel do ruky sám, nahrnul do něj kobylince až byl vrchovatý, hodil jej sedlákovi na vůz a vyvedl ho ven. V tu chvíli se skála zase s rachotem zavřela. Sedlák stál jako vyjevený. Oves pryč a místo peněz má na voze pytel neřádu. To až spatří jeho žena, to bude nadávek! „Ne, to domů nepovezu,“ povídá si, uchopí zlostně pytel s šup, kobylince vysypal na zem. Potom se smutně loudal s potahem ke vsi. Žena se ovšem divila, že se muž tak brzy vrací z trhu. Hned na něj udeřila, aby pověděl, co a jak bylo. Milý sedlák musel s barvou ven. Když řekl, jak pochodil, byla mela. Selka se dohřála, nadala muži hlupáků, popadla pytel a zlostně se jím po muži ohnala. Ale v tu chvíli v pytli cosi zacinkalo. Selka ho obrátí, zatřepe jím a pane na nebi! Na zem vypadlo několik dukátů. To víte, že sedlák se selkou běželi okamžitě k Hanuši a hledali tam vysypané kobylince. Ale vše nadarmo. Nebylo tam nic, ani kobylince, ani dukáty.

Krnov

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/cb/Krnov_townhall_1.jpg

 

Kníže Mikuláš měl dva syny, ale jen jedno knížectví. Opavské. Bylo ovšem dost velké, aby se dalo při dědictví rozdělit. Tak vzniklo knížectví krnovské, které dostal Jan. Nesídlil však v Krnově, nýbrž na hradě Cvilínu. Později krnovské knížectví koupil markrabě Jiří z Ansbachu, hrad Cvilín se mu znelíbil, a proto učinil sídelním městem Krnov. Několik šlechtických rodů na Moravě i ve Slezsku se honosilo znamením mouřenína. Kdysi spolu válčily dva národy, a když jednou stanula proti sobě jejich vojska, zželelo se oběma králům dalších obětí. Napadlo je, jaká ukrutná a zbytečná je to věc, aby se prolévala nevinná krev. Dohodli se tedy, že místo bitvy celých vojsk vyšle každá strana za sebe po jednom bojovníku a ti že rozhodnou svým zápasem o vítězství. Jeden z králů si vybral ze svého vojska mouřenína, muže vysoké postavy a velikého siláka, za druhou stranu byl na zápas vyslán Čech, neboť ti měli tehdy všude pověst nejodvážnějších a nejstrašnějších bojovníků. Aby pak nebylo obav, že přiskočí zápasníkům na pomoc někdo z jejich kamarádů, bylo domluveno, že se oba muži přeplaví přes blízkou řeku na protější návrší.

Bojovníci se tedy posadili každý do jednoho člunu a plavili se na druhý břeh. První byl mouřenín. Vyskočil z člunu, uvázal jej ke břehu a postavil se k zápasu. Potom vystoupil na pevnou půdu i Čech, člun však neuvázal, ale odstrčil jej nohou a pustil po proudu. Mouřenín se tomu podivil a zeptal se ho, proč to dělá. „Protože ho nebudu potřebovat,“ odvětil Čech. „Až tě porazím, převezu se na druhou stranu ve tvém člunu.“ Sotva to dořekl, vyrazili proti sobě a nastal boj na život a na smrt. A dopadlo to tak, jak Čech předpověděl. Mouřenína zabil a v jeho člunu se dostal přes vodu zpátky. Svému králi dobyl vítězství a byl od svých spolubojovníků přijat s velikým nadšením a slávou. Král ho poté za odměnu štědře obdaroval a na památku jeho statečnosti mu dal vymalovat na modrý štít půl černého mouřenína, bíle opásaného.

Lysá Hora

Stejně jako na Pradědu je podle lidové pověsti na Lysé hořeuschován poklad. Holý vrchol Lysé hory se nazývá Gidula a je tu prý uschován přímo pohádkový poklad, o to více ovšem chráněný mocným kouzlem. Kdysi žil pod Lysou horou ve staré kolibě chudý a opuštěný pastýř Lukeš. Celé své stáří prožil ve vzpomínkách. Jednoho dne, jak tak sedí a vzpomíná na své mládí, rozpomněl se na vyprávění svého předchůdce o obrovském pokladu zakopaném na nejvyšším bodu temene Lysé. Z kouta koliby vytáhl kopáčské náčiní a vypravil se vzhůru do svahu hory. Těsně před polednem stanul na temeni. Široširý kraj se prostíral u jeho nohou, vypadalo to, jako by poníženě ležel u zelených lemů šatu své horské královny. Lukeš však neměl ani pomyšlení na to, aby se kochal tímto krásným pohledem, myslel jen na poklad. Nikdo nikdy nezjistil, jestli se k pokladu skutečně dostal. Když ho nejstarší pastevec s okolními salašníky nalezli na vrcholu, byl v bezvědomí, napůl zasypán zemí a oslepen. Snesli ho dolů do salaše, kde se polomrtvý Lukeš záhy zotavil, ale zrak se mu nikdy nenavrátil. Dejme tedy před hmotným bohatstvím přednost kráse kolem nás

Opava

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d2/Opava_-_kostel_svat%C3%A9ho_Vojt%C4%9Bcha.jpg

 

Opava je stále městem bohatým a kvetoucím, s výstavnými budovami, paláci, sady a malebným okolím. Od konce 12. století proslula jako město knížecí a královské, později bývala hlavním městem Rakouského Slezska, sídlem zemské vlády, sněmu i úřadů. O svoje první bohatství se ovšem Opavští postarali v dobách, kdy se po lesích toulala jen divá zvěř a celému kraji vládl ze své hory bájný král Praděd. V té době sem přišli lidé, aby se pustili do mýcení a klučení lesů. U řeky začali stavět svá první sídla, oseli políčka a na pastviny přivedli svá nepříliš početná stáda. Praděd shlížel na to hemžení se zvědavostí. Lidé však byli snaživí a z hlubokých lesů Nízkého Jeseníku ukrajovali jenom tolik, kolik potřebovali pro svou obživu.

To se Pradědovi zamlouvalo. Povolal svého moudrého skřítka Opu: „Chtěl bych těm lidem nějak ulehčit jejich dřinu. Jak by se to dalo udělat?“ Skřítek si zamyšleně mnul své vousy a až po chvíli odpověděl: „Pojďme je obdarovat z pokladů, které jsou ukryty v naší hoře. Jenomže jak jim je předáme? Jejich sídla jsou pro mé nožky daleko a ty sám odtud nikdy nevycházíš.“ Po chvíli se ale plácl do čela a vyhrkl: „Říkal jsi, že ti lidé sídlí kolem řeky na východě? Ale ta řeka přece sbírá své vody právě pod naší horou – pod Pradědem. Potom stačí zlato přisypat do těch vod a proud už je zanese k lidem sám.“ Praděd pokýval uznale svou hlavou, vyndal zlatý klíč od svých pokladnic a podal ho Opovi: „Za to, že jsi měl tak dobrý nápad, dávám ti celou věc na starosti. Zlatý písek přisypávej do pramenů podle svého uvážení.“

Lidé brzy zjistili, že jim řeka přináší vedle obyčejného písku také zlatá zrnka. Začali je rýžovat a ti, kdo měli štěstí, zbohatli a začali žít jako velcí páni. Sami nepracovali a na práci si zjednávali nádeníky. A jak to tak bývá, o majetek se hádali mezi sebou a utiskovali ty, kteří zůstali chudí. Nakonec docházelo kvůli majetku i k zabíjení. Když tohle skřítek zjistil, vypověděl to Pradědovi a ten rozhodl: „Pokladnici okamžitě uzamkni a klíč mi vrať. Za trest se už v řece žádné zlaté zrnko neobjeví.“ A tak hádky utichly stejně rychle jako začaly. Lidé se starali o rozkvět své osady jen vlastní usilovnou prací. Jméno skřítka však nikdy nezmizelo. Podle Opy dostala jméno řeka Opava i později vzniklé město.

 

Ostrava

 

Původní hrad v Ostravě postavil na obchodní cestě z Krakova do Opavy v polovině 13. století kníže z Opolí, což je dnes vojvodství na řece Odře v Polsku. Vybral k tomu místo u soutoku Ostravice a Lučiny, jejichž vody zvyšovaly jako přírodní hradby bezpečnost hradu. Vystavěný hrad ručil za bezpečnost části obchodní cesty. Později byl přestavěn na zámek, v 16. století patřil k nejvýznamnějším místům v kraji. Na břehu Ostravice stávala odjakživa kovárna. Projížděly tudy kromě selských a panských potahů i mnohé vozy formanské a kovář měl tedy dost práce i dost obživy. Za císařovny Marie Terezie bušil v kovárně perlíkem do želez mistr Keltička. I jemu se vedlo zpočátku dobře. Avšak přišly války a to je vždy konec obchodu. Silnice osiřela, oheň ve výhni vyhasínal. Práce skoro žádná, v chalupě hromádka dětí, až šla z toho mistrovi hlava kolem. Ještě štěstí, že měl v údolí kousek políčka. To ho přece vytrhlo z té největší nouze. Na mezi mu rostlo několik planých jabloní a hrušní. Droboučká jablíčka a hruštičky, spíš pro potěšení, než nějaký užitek. V nouzi je však člověku dobrá i sebemenší maličkost. I napadlo mistra, že by mohl pláňata vykácet a napálit si z nich dřevěné uhlí. Toho je v kovárně potřeba stále a bude také trochu kolomazi.

Jednou se tedy vypravil s tovaryšem na pole a dali se do práce. Zakrátko ležely všechny pláňky na zemi a muži dobývali ze skalnaté půdy pařezy. Už dávno si mistr povšiml zvláštních černých kamenů, které často vyorával z pole a které tu a tam vyčnívaly ze země až na povrch. Také onoho dne narazili na takové kameny při dobývání pařezů. Budou se jim dobře hodit při stavbě milíře k obložení jeho základů. Milý kovář netušil, jak šťastný nápad to byl. Když zapálil milíř, povšiml si brzy podivné věci. To černé kamení se od milíře vzňalo a hořelo! A jak pěkně. To bude nějaké palivo. Toť se ví, že se ten div brzy rozkřikl po širém okolí a lidé se sbíhali do kovárny, aby spatřili na vlastní oči, jak vytápí mistr Keltička svou výheň – kamenným uhlím. Netrvalo dlouho, přišli podnikatelé a kovář jim za dobrou cenu pozemek prodal. Měl po nouzi a po starostech. Spokojeně si užíval až do své smrti. Na místě jeho políčka vznikly potom doly a ty daly základ k rozkvětu a rozvoji celého kraje.

 

Velká Čantoryje

Mezi Českým Těšínem a Jablunkovem na hranici s Polskem se do výše vypíná vrch Velká Čantoryje, nejvyšší hora Slezských Beskyd. Na ní kdysi stávaly pohanské modly. Pověsti vyprávějí o ukrytých pokladech uvnitř hory, o spícím vojsku, které přijde zemi na pomoc, až bude nejhůř, ale také o kováři, který zde kuje zlatou korunu slezské země, tedy korunu síly a mohutnosti kraje. Existuje i pověst o jiném kováři, Větráku z Nýdku, kterému se příliš nedařilo. Jednou získal velkou zakázku od záhadného rytíře v lesklém brnění – vykovat podkovy pro tři sta koní. Za tři dny se rytíř objevil znovu a milého kováře i s podkovami zavezl přímo do nitra Čantoryje. Tam spatřil velké vojsko slezských pánů, kteří čekají v Čantoryji, aby pomohli Slezsku, až bude nejhůř. Mnoho hodin koval kovář koně, ve skutečnosti však uběhl celý rok. Odměnou za svoji práci získal naplněný pytel. Když ho otevřel, zjistil ke svému překvapení, že je plný koňského hnoje. Nahněvaně vysypal svou odměnu a s prázdným pytlem vyšel ze skály. Když se chtěl venku zbavit i pytle, zjistil, že v něm zbylo trochu ryzího zlata. Teprve teď mu došlo, že se ukvapeně zbavil celého jmění a vydal se rychle zpět do jeskyně. Bloudil kolem Čantoryje, ale vstup do nitra hory již nikdy nenalezl. Hora Čantoryje má v lidové tradici stejný význam jako Radhošť na Valašsku. Na jejím úbočí se nachází přírodní rezervace s bukojedlovým lesem. Z vrcholu je překrásný výhled na českou i polskou stranu.

zdroj

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář