Paranormal2

O ČERNÉ KNĚŽNĚ

Od té doby, co paní Kateřině zemřely děti i muž, těšínská kníže Václav, chodila paní kněžna jen v černých šatech. Měla také černé oči a vlasy. Jen duši měla jasnou, čistou a milosrdnou. O jejich pokladech se vykládalo v každé chalupě za dlouhých zimních večerů. Zlato a stříbro prý nemá na zámku, ale v hoře Godule. Tam má velkou tajnou pokladnici. Klíče k tomu pokladu může získat jen potřebný a spravedlivý člověk, ale musí být srdnatý a nesmí se ničeho zaleknout. Vždyť v hoře Godule hlídá poklad král všech hadů - Zlatohlávek. Jednou šel lesem řeznický učeň. V horkém červencovém dni dostal žízeň, proto poklesl u lesní studánky, aby se napil. Tu spatřil na hladině studánky odraz zlatých klíčů. Visely nad ním, na větvi stromu. Byly to klíče k pokladnici Černé kněžny. Učedník se zlatého zjevení tak vylekal, že se ani nenapil a utíkal pryč, co mu nohy stačily. Když se po chvíli uklidnil, dodal si odvahy a vrátil se zpět ke studánce, zlaté klíče již zmizely neznámo kam. Poklady Černé kněžny podnes neopustily svou skrýš. O spravedlnosti Černé kněžny si vyprávěl lid tuto pověst : Za modrého letného dne, kdy hlasy ptáků chválili slunce, pocházela se Černí kněžna před svým loveckým zámečkem v Marklovicích. Do slunné pohody najednou vpadl křik a pláč. Panští hajní vedli na zámeček spoutaného sedláka. Za pytlačení býval krutý trest. Sedlák věděl, že ho čeká smrt a věděla to i jeho žena. Doslechla se, že ji hajní chytili muže a že ho vedou na zámeček. Vyběhla i s dětmi za nimi a celou cestu, prosila a naříkala, ale marně. Panští hajní neznali slitování. Její muž zastřelil statného divočáka a pušku ještě držel v ruce, když ho dopadli. Černá kněžna zastavila průvod pokynem ruky. Sedlačka ji klesla k nohám a prosila o milost. " Vstaň " ,řekla ji kněžna a ptala se hajných, co se přihodilo. " Ten muž je pytlák, " odpověděli hajní, "zastřelil panského divočáka." " A co mi řekneš ty, sedláku, " ptala se dál kněžna. " Zastřelil jsem kance milosti, ale na svém poli. Mám pole u lesa a panští divočáci mu už deset let ničí úrodu. Už jsem si nevěděl rady. Každý rok zaseji a přece nesklidím. Mám jen to pole a chalupu plnou hladových dětí. Ze zoufalství jsem střelil, jasná paní. " Tu se kněžna dotázala hajných, na kolik se cení takový divočák a hajní ho ocenili částkou tolarů. "A co myslíte, jak ceníte škodu, kterou divočák za rok napáchá na poli?" " Asi tisíc tolarů, " odpověděli hajní po pravdě. Černá kněžna se zamyslela , potom se usmála a řekla " To jsou lehké počty ". " Ty sedláku mi v zámecké pokladně zaplatíš tři tolary za divočáka a moje kancelář ti vyplatí škodu, kterou ti deset let černá zvěř působila na poli. Deset let po tisíci, dostaneš tedy deset tisíc tolarů. A vy ", přikázala hajným, "mu rozvažte pouta ".Pověst o moudrém rozsudku Černé kněžny se roznesla po celém kraji. Lid ji velebil, protože kdo hledal zastání a spravedlnost, vždycky ji u Černé kněžny našel.Když se čas, ten pro všechny nejspravedlivější soudce, naplnil i Černé kněžně, bylo to za letního času. Slunce hřálo, úroda zrála, všichni se radovali, že bude úrodný rok a všeho hojnost. Jen těšínský lid byl zamlklý a smutný. Roznemohla se Černá kněžna a nebylo jí pomoci. Ještě nedávno se procházelo kolem Olzy pod staletými stromy, teď bezmocně leží a lapá po dechu. Až z Krakova přijel starý, moudrý lékař a nedává ji naději na uzdravení. A tak všichni chodí smutní, je jim líto laskavé paní. V pološeru zámecké komnaty leží nemocná, obklopena svými věrnými, kteří jsou ochotni vyplnit každičké její přání, ale ona jen tiše leží, nic si nepřeje. Jednoho dne, lékař ji právě připravil uklidňující lék, kněžna smířená s myšlenkou na odchod do nenávratna, cítila že nedožije večera. Obrátila se na své věrné s prvním a také posledním přáním, řekla " Až zemřu, položte mě do prosté rakve, bez přepychu a bez zbytečných poct. Ne do hrobu, ale na selský vůz mou rakev položte a do vozu zapřáhněte čtyři páry černých volů. Tam kde se povoz poprvé zastaví, bude místo mého posledního odpočinku. Tam mne pochovejte". Ještě týž den, jak předpověděla, zemřela Černá kněžna při posledních paprscích zapadajícího slunce. Smutně zvonily těšínské zvony, chudobný lid chodil oplakávat dobrou paní a její rakev zasypával polním kvítí.Čtvrtý den po východu slunce, vyjel ze zámku selský vůz se čtyřmi páry černých volů. Prostá, selská rakev byla zcela zasypána polními květy. Ostatky Černé kněžny provázel pláč lidu a těšínské zvony. Povoz jel kopcovitou cestou k Mistřovicím a Stanislavicím. Zastavil se až na těrlickém kopci, zvaném Kostelec. Tu se otevřela země, povoz do ní vjel a země se opět zavřela. Na místě, kde lidem zmizel povoz z očí s ostatky dobré paní, postavili lidé dřevěný kostelík. Když kostel světili, přišli všichni lidé z Těšínska, aby vzpomínkou uctili památku spravedlivé paní. Každoročně v neděli po sv. Vavřinci, se na Kostelci konala pouť, která byla přehlídkou lidových krojů, písní, tanců a obyčejů i výstavou lidové zručnosti a řemesel. Zde se nabízí úvaha. Není vzpomínka na dobrého člověka nad poklad? Je velká škoda, že toho krásna ubývá a náš život bez našich slezských lidových tradic se stává chudší.

O STŘÝBRŇOČCE

Za dávných časů, pokrývaly Karvinou a její okolí hluboké lesy. Teprve mnohem později, byly lesy místy vymýceny a půda zúrodňována robotujícím lidem. Lid na panském dřel od východu do západu slunce a potil pot i krev pro svého pána, poháněn jeho nelidskými dráby. Pánům i jejich sluhům nejednou oplácel zlé zlým, syn janovického fojta Šebesty, zbojník Ondráš, pán Lysé hory. Jednou se Ondráš se svými chlapci vracel z úspěšné výpravy do rájeckého zámku. Každý ze zbojníků nesl na zádech těžký vak. Jeden nesl peníze, druhý plátno, třetí vlnu, čtvrtý lahůdky z hraběcí spižírny. Když šťastně unikly svým pronásledovatelům, zastavili se zbojníci k odpočinku na kraji karvinského lesa u studánky s chutnou vodou. Všichni usedli do trávy, kromě Ondráše. Ten zamířil k lidem, robotujícím na panském, pozdravil a srdečně je zval, aby s nimi posvačili. Prostý lid se s Ondrášem vítal. Muži mu tiskli ruce, ženy se na něho usmívaly. Pojďte, přinesli jsme Vám svačinu, přímo z hraběcí kuchyně a vedl je ke studánce, kde už Ondrášovi druzi krájeli hrubé krajíce bílého chleba a řezali kusy libě vonící slaniny. Hladoví robotníci zapíjeli pokrm tokajským vínem z hraběcího sklepa. Po jídle se s nimi Ondráš podělil i o část svého lupu. Spravedlivě naměřil ženám plátno od buku k buku. Každému napočítal stejně tolarů. Zbytek peněz ukryl ve studánce pro potřebný lid. Sytí lidé se spokojeně usmívali a vděčně se s Ondrášem loučili. Jen si vše dobře ukryjte, aby vám to drábi nepobrali. Nejlépe tady v lese, radili zbojníci na rozloučenou. Lidi se vraceli na panské a Ondráš se svými chlapci k Beskydám. Studánce se od těch dob říkalo Střybrňočka, protože se její dno lesklo Ondrášovými tolary. Studánka se nacházela v karvinském lese, mezi šachtou

1. Máj - Barbora a Úzetkou v Karviné - Doly

O PUSTECKÉM A ZVĚDAVÉ MARYČCE

V Petřvaldě, v jedné havířské rodině, se rodily samé dcery. Už jich měli sedm a syn pořád nikde. Tatík hudroval, kudy chodil, ale přestal. když v době krize najednou umřely tři dcery na úbytě a po roce další tři. Zbyla jim jediná dcerka, nejmladší Maryčka. Tu potom tatík opatroval jako oko v hlavě. Nikomu ji nechtěl dát, žádný nápadník se mu nezdál dost dobrý. Ale Maryčka stejně o nikoho nestála. Nosila ve svém srdci toho, koho vídala ve svých snech, Pána podzemní říše - Pusteckého. Svou lásku tajila, přesto se Pustecký nějak dozvěděl, že ho tajně miluje havířské děvče. Když spatři poprvé její nevinnou upřímnost, vlasy barvy zralé pšenice a oči modré jak letní obloha, naráz se zamiloval a chtěl se oženit. To se ví, takového ženicha viděl otec rád. Jen ho soužilo, že v chalupě bude chybět Maryččin zpěv a smích. Po svatbě si Pustecký odvedl Maryčku do své podzemní říše. Zahrnul ji poklady a všemožně se snažil, aby zapomněla na svůj domov. Havířům se nyní dobře vedlo. Pustecký jim byl nakloněn. Jednou při pochůzce po svém království, potkal svého tchána, Maryččina otce. Aby své milé ženě udělal radost, přivedl ho k ní na návštěvu. Tatík viděl, že jeho dcera je šťastná, ale přesto ho při loučení zabolelo srdce a na Maryččino srdce skanula slza starého otce. V tu chvíli si Maryčka vzpomněla na boží svět a začala tesknit. Po matce, po sluníčku, po nebeské modři, po lučním kvítí, po zpěvu ptáků. Nestěžovala si, ale byla tak smutná, že se na to její trápení Pustecký nemohl už déle dívat. Vzal ji za ruku a vedl k železným vratům. Tam ji dal kouzelný vrbový proutek, který má tu moc, že otevírá a zavírá zemi. Při loučení prosil Maryčku, aby se s první hvězdou vrátila k němu zpět, že od té chvíle bude jen tesknit a čekat na její návrat. Maryčka ráda slíbila. I ona svého muže upřímně milovala. To bylo doma radosti a povídání. Maryčka se se vším svěřila matce. Jak v podzemí hospodaří, že má klíče od všeho. Jen do jedné síně se nesmí ani podívat. A tu nerozumná matka špatně posloužila nejen své Maryčce. Poradila ji, aby i do té zakázané místnosti nahlédla. A tak se v mysli Maryčky uhnízdila zvědavost. Maryčka se celý den těšila s rodiči. Štěbetala a objímala své drahé, na hrob sestřičkám položila kytičku, ale když se počalo šeřit, neměla stání a uvědomila si slib, daný svému muži. Rozloučila se a s první hvězdou se vrátila k manželovi. Však už čekal za železnými vraty své podzemní říše. Radostně se objali a byli šťastní, že jsou opět spolu. Ale časem začala Maryččinu mysl nahlodávat zvědavost, našeptána nemoudrou matkou a Maryčka se nemohla nijak té zvědavosti zbavit. A tak jednou, po dobré večeři, když Pustecký spokojeně usnul, Maryčka neodolala a zakázanou místnost otevřela. Bylo tam pusto, jen u jedné stěny byli uvězněni a pevně přikováni v poutech tři trpaslíci. Hned Maryčku prosili a škemrali, ať jim trošičku povolí pouta, že je to bolí, ať si s nimi zahraje karty, že je jim smutno. Maryčka byla dobrosrdečná, bylo jí mužíčků líto, netušila jejich lest. Na manželovo varování si nevzpomněla a trpaslíkům pouta povolila. A tu se nevinně vypadající trpaslíci proměnili v hrůzné dračí stvůry Bouřliváka, Zátopného a Ohniváka. Hned se s dravostí valili podzemím. Země sténala hrůzou a to byl konec Maryčky i klidné a rozumné vlády Pána podzemní říše - Pusteckého. Nastalo období, kdy neštěstí střídalo neštěstí a katastrofa katastrofu. Ze všech koutů revíru nyní zněl nářek a pláč sirotků a vdov. 

O ROZDĚLENÍ OBCE SUCHÁ

Hornický kraj mění dolováním svou tvář. Tak je tomu i v obci Suchá. Tam, kde kdysi bylo mírné návrší a dnes dolinka, stával prastarý strom. Pamatoval jistě, podle vyprávění naších babiček, několik staletí. Avšak ze světa odcházejí nejen lidé. I památný strom pozvolna umíral a odcházel vznešeně a důstojně, jak to jen stromy dokážou. Obec Suchá byla veliká svou rozlohou a páni radní se nikdy nemohli dohodnout, jak ji rozdělit, vždy se našel aspoň jeden, kterému návrh nevyhovoval. Až o rozdělení obce rozhodl umírající strom. Když mu začala schnout horní větev, směřovala k místu, které bylo pojmenováno jako Horní Suchá. Pak oschla prostřední větev a ta určila místo Prostřední Suché. Když nakonec uschla dolní větev ustanovila místo Dolní Suché. Všichni Sušané byli konečně s rozdělením obce spokojeni a na památný strom vzpomínají s vděčností podnes. 

O ZLODĚJÍCH V ALBRECHTICÍCH

Jednou, dávno tomu, vyloupili zloději obec Albrechtice a kořist nahonem ukryli v márnici na hřbitově. Domlouvali se, že příští noc si tam ty kradené věci vyzvednou a odnesou si je do svých tajných skrýší. Jejich domluvu vyslechl nechtě jeden srdnatý pacholek, a že si uměl se vším poradit, svěřil se svému dobrému, stejně smělému kamarádovi. Umluvili se, jak na ty zloděje vyzrají. Příští den, pozdě odpoledne se pacholci schovali na hřbitově. Když zpozorovali, že tam zloději ještě nejsou, ukryli se v márnici. O stěnu tam stály opřeny dvě nové prázdné rakve, mládenci toho využili. Vlezli si do rakví, přikryli se víky a trpělivě čekali na příchod zlodějů. Ti se dostavili těsně před půlnocí, sedli si na zem a dělili lup, který před tím vytáhli z tmavého kouta. Když ponocný troubil půlnoc, ozvaly se v truhlách duté rány, potom se víka rakví zvedla do výše a ozval se strašný hlas " Vstávejte mrtví, je náš čas - pochutnáme si na živých zas". Zloději se strašně vylekali a jakoby do nich střelil, rozutekli se. Ve vteřince byla márnice prázdná.. Zloději nechali kořist být a utíkali z Albrechtic, až se za nimi prášilo. Pacholci se šli domů vyspat a smáli se, jak se jim to povedlo, že ty zloděje pořádně vystrašili. Ráno řekli ponocnému, aby vybubnoval na návsi, že všechny kradené věci jsou v márnici na hřbitově.

VODNÍK VE MLÝNĚ

Na hranici Dolních Bludovic se Šumbarkem, v místě které nyní patří Havířovu, podnes stojí budova mlýna. Dávno tomu, strašil v tom mlýně vodník. Přicházel vždy o půlnoci a tropil takový hluk, že lidé ten mlýn z dálky míjeli. Jednou k večeru se v mlýně zastavil unavený pocestný. S houslemi pod paží, prosil mlynáře o nocleh. Mlynář mu ochotně nocleh poskytl, ale varoval ho, že ve mlýně straší každou noc vodník. Chasník se jen usmál, mávl rukou a šel na seník, aby si upravil voňavé lůžko. Potom se vrátil na dvůr, sedl si na lavici a až do půlnoci vesele vyhrával na houslích. Jen co odbila půlnoc, kde se vzal, tu se vzal byl ve mlýně vodník. A jen uviděl neznámou tvář, vyvaloval na ni udivené oči. Chasník vodníka poslušně pozdravil a potom dál fidlal na svých skřipkách. Vodníkovi se ta hudba moc líbila. Pořád jen vzdychal a škemral, aby ho také naučil tak hrát. Chasník se nedal dlouho prosit. Proč ne, řekl, naučím, ale napřed mi ukaž levou ruku. Vodník napřáhl ruku a chasník mu povídá, kdepak, s takovou rukou bys hru nesvedl. To bych ti musel trochu upravit. A vodník, že ano, jen ať mu upraví, aby mohl hrát. A tak chasník shledával nářadí a vodníkovi poručil, aby vyvrtal pět děr do silného dřevěného sloupu, který podpíral strop mlýna. Sám si upravil pět klínků z dubového dřeva. Pak se zeptal vodníka " Máš už vyvrtané ty dírky ? Jestli ano, pak strč do každé dírky jeden prst levé ruky." Vodník poslechl a chasník ke každému prstu přidal klínek. Pak vzal kladívko a počal přitloukat. Zpočátku jen lehce. Vodník se důvěřivě usmíval, že to nic není, že ta náprava nebolí, ale tu chasník přidal a upevňoval prsty ve skulinkách čím dál víc. Pozdě poznal vodník, že naletěl, že je v pasti. Marně se pokoušel o uvolnění. Marně hrozil, prosil a naříkal. Chasník nepolevil v přitloukání. Teprve, když začala s prstů téct krev a vodník podpisem pravé ruky potvrdil, že ve mlýně strašit přestane, uvolnil chasník vodníkovi levou ruku. Vodník se ztratil, ani se na mládence nepodíval. Ráno mlynář mládenci děkoval a bohatě ho obdaroval za to, že osvobodil mlýn od vodního strašidla.

O ŠENOVSKÉM PÁNOVI

Šenovský zámecký pán byl chamtivý a krutý. Každý den osobně kontroloval, jak jeho drábi pohánějí poddaný lid k práci. Měl jednu slabůstku. Miloval rychlou jízdu. Jezdil s větrem o závod, že při té ďábelské jízdě strhal své koně, nelitoval. Jednou po kontrole šenovských polí se chtěl podívat, jak postupují práce na petřvaldském úseku. Aby všechno stihl včas, přikázal kočímu, aby nelitoval koní a pořádně je popohnal. Kočí měl koně rád, biče nepoužil a tak pán, jemuž se jízda zdála stále pomalá, vytrhl kočímu opratě a bič z rukou a hnal koně jako ďábel sám. V Petřvaldě, zrovna uprostřed cesty, leželo malé dítě - ještě batole.Když je kočí zpozoroval, prosil " Pane, proboha zastavte, " ale pán jen tím víc popohnal koně bičem a nemilosrdně na dítě najel. Kočímu se hrůzou zježili vlasy na hlavě nad tolikou bezcitností a bezbožností. Ozval se bolestný nářek dítěte a neustával. Kočímu pronikl až k srdci. Také pán najednou dostal strach. Strčil kočímu opratě do rukou a kázal otočit a jet domů. Leč ani doma pláč dítěte neustával. Ozýval se ze všech koutů i z komína. Od těch dob neměl pán doma pokoje a tak jel s kočím do světa. Jezdili od zámku k zámku, z návštěvy na návštěvu, ale pán nikde nenacházel klidu. Stále se mu ve snech zjevovalo zakrvavené dítě, stále slyšel jeho nářek a ten ho zbavoval rozumu. Jednou je zastihla noc v lese, prosil o nocleh ve staré chalupě. Paní Meluzína je nechala přenocovat a pánovi poradila " Svěřím ti psa, pokud ho budeš vískat a pes bude spát, budeš mít od nářku dítěte pokoj, ale jakmile se pes probudí a štěkotem mě přivolá, trápení ti začne znovu." A tak pán vískal psa. Když mu ruce umdlévaly, pes se probíral a začal výt. Tu pán zase rychle vískal a psa uspával. Nakonec poručil kočímu, aby se v této nekonečné práci vystřídali. Ale kočí si řekl, co bych trpěl za panskou vinu. Vyptal si prosnou kaši, nasypal ji do psího kožichu a pustil k němu kuřata. Pánovi se nápad kočího líbil a bohatě ho odměnil. teď už měl vystaráno. Zlé sny ho nepronásledovaly i nářek dítěte ustal. Život se vracel do starých kolejí. Psovi pravidelně dosypávali a kuřata zobala. S pánem se však stala proměna. Vlastní utrpení ho donutilo přemýšlet, proč vzniklo. Litoval svých činů, napravoval viny a stal se dobrým a spravedlivým.

PRAŠIVÁ

Hora Prašivá patří mezi naše nejnavštěvovanější hory. Zvlášť v neděli po svatém Antoníčku, kdy se zde koná pouť, je tu plno výletníků. V 17. století zde byl postaven kostelík z jedlového dřeva, z vděčnosti za zachráněný život. Někdy okolo roku 1640 lovil hrabě Opperdort v okolí Prašivé. Již celý týden jeho lovecká družina stopovala a lovila zvěř a hrabě byl stále nespokojen. Toužil ulovit něco mimořádného. Jednoho dne na úbočí hory Goduly spatřil hrabě statného jelena s nádherným parožím. Jelen se hrdě nesl mezi stromy a hrabě se ho jal pronásledovat. Ani nezpozoroval, že se vzdálil od své družiny. Jelen vytrvale klusal až pod horu Prašivou. Tam se na chvíli zastavil, aby nabral dech. V tu chvíli hrabě nelenil, vstřelil a jelena poranil. Ten upadl na přední a parožím ryl zem kolem sebe.Hrabě vystřelil podruhé. Už se viděl vlastníkem krásného paroží, jaké neměli ani v těšínském knížecím zámku. Ale tu se jelen vzpamatoval a vydal svou poslední sílu, aby vztekle pronásledoval svého vraha. Hrabě chtěl najít úkryt za starým bukem, ale viděl, že nedoběhne a schoval se proto za starý peň. Tam ho jelen dostihl a chtěl proklát parožím. Ale prudkým nárazem na dřevo, uvěznil hraběte i sebe. Hrabě strachem padl do mdlob. Když se probral, byl jelen již mrtev a hrabě si uvědomil, že zůstal na živu jen zázrakem. Chtěl se uvolnit ze sevření, ale bylo tak úděsné, že se nemohl pohnout. Celé tři dny čekal ve smrtelném strachu, že padne za oběť dravé zvěři. Tři dny trpěl hladem a žízní, než ho našla jeho lovecká družina. Proto pak jako díkůvzdání nechal postavit kostelík na Prašivé. Protože je z jedlového dřeva, je dodnes známá slovní hříčka : " Že na Prašivé kostel zjedli." Jméno hory Prašivá pochází z pohanských dob, kdy osadníci okolí vyháněli ze svého středu hory zlé, nečisté a prašivé lidi na pospas dravé zvěři.

ŠVÉDSKÝ KOPEC

Po nájezdech Švédů zůstalo na Těšínsku několik památek. Ve Stonavě, v osadě Holkovice je malý pahorek, který lidé nazývají Švédským kopcem. Je to hromadný hrob padlých švédských vojáků z třicetileté války. Tehdy, dávno, na břehu Stonávky svítalo. Všude byl dosud klid. Po obou březích řeky stály dlouhé řady stanů švédského vojska. Za nimi stály vozy a koně. Mezi nimi se rojili podkoní a sem tam chodili stráže. Ze stanů se ozývalo oddechování spáčů a z ošetřoven sténání a nářek raněných. S východem slunce ožil celý tábor, ale nikomu nebylo do řeči. Právě byla vydána zpráva, že zemřel nejmladší syn švédského krále, narodil se teprve nedávno na vojenské výpravě a teď leží bezduchý ve své zlaté kolébce. Královna pláče a král smutně hledí na mrtvé tělíčko svého synka. Těžko se mu vydává rozkaz důstojníkům, aby mrtvolku odnesli mezi padlé vojáky do hromadného hrobu.. Ale jiné řešení není. Armáda vzdala poctu a zapěla pohřební píseň. Potom už zazněly povely a smuteční pochod. Každý z živých a zdravých vojáků vzal hrst hlíny a hodil ji na své padlé druhy i na mrtvé královské dítě. Tisíce a tisíce hrstí hlíny pokryly mrtvá těla, až vznikla mohyla. Se smutkem v očích se loučil král s tímto místem a se slovy " Sbohem bratři, vlast vám to nikdy nezapomene, s Bohem můj synáčku, " nakonec odjel. Od těch dob uplynulo hodně vody. Švédský kopec zarostl trávou a později bělokorou švédskou břízou. Před 1. světovou válkou si řekli dva chalupníci, že si svá nerovná pole zarovnají hlínou ze švédského kopce. Ale co jeden den na svá pole navezli, to se v noci vrátilo zpět na Švédský kopec. Když se to několikrát opakovalo, uznali chalupníci, že to byla marná lopota a tak toho nechali. Oba prý brzy onemocněli a do roka zemřeli. Lidé pak byli přesvědčeni, že je stihl trest za to, že porušili klid mrtvých na Švédském kopci. Také ve Stanislavicích, pod kosteleckým vrchem prý padlý neznámý švédský vojín vstává z nedalekého hrobu, zvoní svým padlým druhům a zve je ke společné pobožnosti. Již tři sta let se za bouřlivých, větrných nocí ozývá umíráček ze Stanislavské zvoničky a zve švédské vojáky na kostelecký vrch k lesu na pobožnost. Těrlický silák Tyroň jezdil často na trh do Těšína. jednou tam se známými poseděl déle, než obvykle u korbele dobrého těšínského piva a pozdě v noci se vracel starou kopcovitou cestou domů. Koně volně kráčeli lesem do kopce a Tyroň podřimoval v košatině. Na vršku nad zámečkem se náhle zabral do dřímoty. V šumu větru mu do uší zazněl hlas zvonku a vážný táhlý zpěv. Tyroň trhl opratěmi, zastavil koně a pozorně naslouchal . Teprve teď zpozoroval podivný svit na vrcholku kosteleckého kopce. Pobídl koně a brzy vyjeli na kopec. Tam Tyroň zastavil povoz a sám se tiše plížil k lesu. Viděl dva vysoké ohně. V jejich svitu stál nízký, bíle prostřený pařez, upravený jako prostý oltář. U něho bledá, světlá postava, promlouvala a tichým, vážným hlasem ke klečícímu shromáždění. Prostovlasí vojáci tiše rozjímali. Na dlouhých kabátcích přes koženou kazajku všem přesahoval široký, krajkový límec. Na drobném bandalíru se houpal těžký kord. Kazatel domluvil a shromáždění znovu zanotovalo vroucím hlasem. Tyroň pak sousedům vyprávěl o podivné pobožnosti švédských vojínů na kosteleckém vrchu, ale nikdo mu nechtěl věřit. Zvonění od staré stanislavské zvonice však slyšelo hodně těrličanů a proto se pověst roznesla brzy po celém kraji. 

O TAJEMNÉM JEZÍRKU

Na místě dnešní nemocnice v Ráji, stával zámek. Před zámkem nevelké jezírko s bílými lekníny a ještě bělejšími labutěmi. Pověst vypráví, že jediný syn prvního majitele zámku, miloval krásu přírody a byl vášnivým myslivcem. Celé dny trávil se svým psem a puškou, buď v darkovských lesích nebo u loučských rybníků. V přírodě se cítil tak dobře, že přicházel domů až za tmy. Jednou se opět vracel pozdě letní měsíční nocí z lovu. Tu k jeho sluchu dolehl líbezný zpěv. Zvědavost ho hnala k místu, aby spatřil, kdo tak krásně zpívá a zůstal očarován stát. Na lesní mýtině spatřil tančící rusalky. Jejich královna jim zpívala a hrála na loutnu. Vlídně hraběti pokynula ručkou a zvala : " Můžeš přijít každou letní měsíční noc za námi." Mladý hrabě rád její pozvání přijal a každou jasnou měsíční noc trávil pak s královnou rusalek, na malé mýtince, blízko lesního jezírka. Při zpěvu a tanci rusalek se sblížili a slíbili si věrnost. Jednou navštívil rájecký zámek těšínský kníže se svou jedinou dcerou, dědičkou knížectví. Rodičům mladého hraběte se zachtělo bohatství a knížecí moci pro svého jediného syna. Hodlali ho oženit s knížecí dědičkou. Nevěděli, že jejich syn je již zasnouben s královnou rusalek, které jako důkaz věrnosti daroval zlatý prsten a královna jemu z lásky darovala jako zásnubní dar vzácnou šňůru perel. Mladý hrabě ji od té doby tajně nosil na krku. Když se doma dověděl o nezlomné vůli svých rodičů, marně se oháněl tvrzením, že již nevěstu má, že ji miluje. Zaslepení rodiče nebrali jeho slova v úvahu. Marně prosil i mladou těšínskou kněžnu a jako důkaz ji ukazoval perlový náhrdelník. Marně. Nenašel pochopení ani u rodičů ani u zhýčkané a umíněné knížecí dědičky. Ještě se mu vysmála a vzácné perly mu vytrhla z rukou. Krátce na to, byla svatba. Po svatebním obřadu v Těšíně, celý svatební průvod přijel na rájecký zámek. Tam se svatebčané veselili až do půlnoci. Mladá kněžna zářila a pyšnila se rusalčinými perlami. Manžela si nevšímala. Však se všichni točili kolem ní. Každý si chtěl mladou kněžnu tancem naklonit, ona tak ráda tančila. Novomanžel seděl smutný a zadumaný. Bylo vidět, že je duchem nepřítomen, že jeho myšlenky bloudí někde daleko. Hudba právě dohrála a nevěsta rozpálená tancem, vyšla ven, aby se na svěžím vzduchu ochladila. V tom se zámkem rozlehl strašlivý výkřik, až všem svatebčanům zatrnulo. Ihned vyběhli ven a spatřili na trávníku před zámkem ležet mrtvou mladou kněžnu. Krk ji pevně svírala šňůra rusalčiných perel. U mrtvé stála líbezná postava v bílém závoji. Byla to královna rusalek. Mladému hraběti řekla :" Slíbil jsi mi věrnost a věrný mi zůstaneš, to vím. I já jsem a budu ti věrná. Perlový náhrdelník, který jsem ti z lásky dala, pomstil mou křivdu. Prsten, který jsi mi z lásky daroval ty, proměním teď v zámecké jezírko. Bude mým sídlem na věky." Sotva prsten dopadl na zelený pažit, bylo zde jezírko s křišťálovou vodou . "Sbohem můj milý, musíme se na věky rozloučit . Naše zákony jsou neúprosné. Musím pykat za to,že jsem milovala člověka." A královna vodních vil se pomalu rozplynula nad zámeckým jezírkem. Zbyl z ní jen mlžný opar, postříbřený měsíčním svitem a z dáli tajemná , nevýslovně smutná melodie, která drásala srdce všem přihlížejícím. Nejvíce však mučila ztrápeného mladého hraběte. Zůstal na věky sám. Věčně seděl u jezírka, čekal, že se jeho milá zjeví, ale marně. Od té doby ji už nikdo v její pravé podobě neviděl. Jen za měsíčních nocí se její krásná, tklivá píseň ozývala z tajemné dálky. Měl-li někdo ze zámeckých pánů zemřít, zjevoval se nad jezírkem jemný opar s stříbrnou nocí zněla tak smutná píseň, že srdce usedalo. 

DEČMÁNEK

Jedná část lesa v Loukách je místo divoké a pusté, plné děr a podolí. Lidé je kdysi zdaleka míjeli, třebaže věděli, že tam rostou největší houby a nejsladší maliny. Za nocí by se tam teprve nikdo neodvážil. Všichni věřili, že tam straší zlí duchové, kteří střeží Ondrášovy poklady. Tvrdili, že viděli, jak se tam na Velký pátek sušili na slunci zlaté peníze. Lidé věřili, že ty peníze lze získat, přehodí-li se přes ně kovuprostý předmět. Tehdy prý zlí duchové ztratí nad nimi zlou moc. Jednou o Velkém pátku, šel tudy ševcovský učeň. Učil se řemeslu u svého otce, právě odvedl dílo a krátil si cestu přes Dečmánek. Náhle zpozoroval, že nedaleko mezi kamínky v trávě se něco blyští v ranním slunci. Nad zemí v tom místě plál modrý plamínek. Udivený mladík se zvědavě přiblížil k tajemnému světýlku, připomněl si pověsti o zakopaných pokladech i o nečistých silách, které je střeží. Obešel ho strach a naskočila mu husí kůže, přesto vidina zbohatnutí potlačila jeho obavy. Po chvilce si dodal odvahy, sňal z nohy krpec a přes ty peníze jej přehodil. V tom okamžiku plamínek zmizel, něco jeklo a peníze se propadly do země. Vystrašený mladík zvedl krpec ze země a pelášil domů poloobutý. Tam otci vypověděl svůj zážitek otci. Otec hned poznal v čem je háček a proč se v lese peníze propadly do země. Když synovi před časem sám krpec z volské kůže šil, ulomil se mu hrot šídla a tem zůstal v kůži. Teď řekl synovi: " To nic, zkusíme to za rok o Velkém pátku znova, potom uvidíme." A při tom zůstalo. Když se čas přiblížil, na Velký pátek, hned po východu slunce, šel otec se synem do Dečmánku. Již z dálky oba viděli modř plamínku i zlaťáky, lesknoucí se v raním slunci. Syn se k ohýnku přiblížil, sundal z nohy nový krpec a přes peníze jej přehodil. I tentokrát plamínek okamžitě zhasl, ale peníze se neztratily, zůstaly na místě ležet. Zlá mocnost už nad nimi pozbyla svou moc. Syn s otcem posbíral peníze do kapes, ale protože v tom místě ještě zahlédlo železnou skříňku, chtěli dostat i tu. V ní také nepochybně byli peníze. Jak se tak lopotili s vytahováním skříňky, projel kolem nich cvalem jezdec na krásném, černém koni. Jen se po nich mlčky výsměšně podíval a odcválal. Za chvíli na to se na pěšině objevil ubožák na vychrtlé herce, která sotva stála na nohou. Přesto ji jezdec stále poháněl ke klusu a ptal se:" Jel tudy před chvíli pán na koni? " Nikdo z nich ani otec ani syn neodpověděli. Jen otec pokynul hlavou, jezdec se znova ozval : " Dohoním ho ještě ?" " Čerta dohoníš ". ozval se tentokrát syn. V tom okamžení se jezdec pekelně rozchechtal a zmizel v lese. Železná skříňka se v tu ránu propadla do země a otec se synem si v poslední vteřině úskokem zachránili život. Jinak by se byli propadli do země i oni. Ti jezdci, byli určitě zlí duchové. řekl syn otci a kdybych nebyl promluv byly by ty peníze naše. " Jen nereptej, stačí nám co máme." odvětil otec a sáhl do kapsy, kde mu cinkalo zlato. " Mít peníze je dobrá věc synu, ale peníze nejsou všechno. Mnohem cennější je zdraví a život. Ten jsme si dnes, díky Tobě Bože, zachránili."

 O POKLADECH V OSTRAVSKÉM ZÁMKU

V podzemí ostravského zámku jsou prý nahromaděny veliké poklady. Hlídá je tam malý, černě oděný mužíček. Jednou dávno, si na zámeckém nádvoří hrály děti na schovávanou. Jeden z chlapců byl velmi zlomyslný a rozpustilý. Při hře strhl kamarádovi čepičku z hlavy a hodil ji do zámeckého sklepení. Ublížený chlapec plakal a naříkal. Náhle uviděl v šeru sklepení malého, černého mužíčka a ten ho začal konejšit: " Neplač, hned ti tvou čepičku podám." A opravdu. V zápětí mu ji vyhodil nahoru. Chlapec nevěřil svým očím. V čepici byla hrst zlatých dukátů. Zavolal proto své poděkování do sklepního okénka a pelášil domů k mamince, aby ji odevzdal dar černého mužíčka. Však byla u nich bída denním hostem. Tátu ji zabilo v dole a maminka poslední dobou často stonala. A tak penízky přišly právě vhod. Ten rozpusta, když viděl co se stalo, přiblížil se ke sklepnímu okénku, hodil tam svou čepici a jal se lamentovat: " Moje čepicééé - moje čepicééé". Tu se opět ze sklepa ozval hlas černého mužíčka: " Neplač, hned ti tvoji čepici hodím zpět", a vyhodil mu ji nahoru plnou kamení. Ve starém, panstvem opuštěném, ostravském zámku, žili starý kastelán. Byl vdovec, jeho velké děti žily v podzámčí, a proto byl sám a opuštěn. Jeho jasným sluníčkem byla jediná vnučka. Ta ho milovala a často navštěvovala v jeho samotě. bylo to děvčátko milé, dobré ale tuze zvědavé. Vydržela celé hodiny prosedět tiše, jako myška a poslouchat pověsti dávných časů. A potom se ptá: " Proč ? Nač ? ". A dědeček, panečku, ten uměl vyprávět. Jednou se také zmínil o pokladech v ostravském zámku. Od té doby mu vnučka nedala pokoje a zatoužila vidět vše na vlastní oči. Co zmohl chudák dědeček s takovou všetečkou. Když jednou opět naléhala, vzal svazek těch největších klíčů, zapálil pochodeň a vedl ji do zámeckého sklepa. Tam ve sklepních výklencích stály velké kádě plné zlata, stříbra, šperků a zlatého kamení. " To je zámecký poklad " řekl vnučce dědeček. " Ale nikdo si z něho nesmí nic vzít. Tomu kdo by se toho odvážil, Železný rytíř - strážce našeho pokladu, utne mečem zlodějskou ruku ". Teprve teď si děvčátko všimlo Železného rytíře, podpírajícího se o velikánský palaš. Starý sluha vzal do ruky několik šperků, ukázal je vnučce, ale pak je opět vrátil tam, odkud je vzal. Ohromená vnučka vyšla z podzemí s bušícím srdéčkem a řekla: " Ach dědečku, bylo to krásné, ale mrazilo mě z toho. Za nic na světě bych nechtěla hlídat ten poklad. Chudák Železný rytíř, je tam tak sám, bez sluníčka, jen s tím zlatem. Že je nám líp, dědečku, třebaže tolik zlata nemáme ? " " Ba, máš pravdu všetečko. Nad poklady světa je lidská náklonnost, přátelství a láska ".

O UMÍNĚNÉM ČERTÍKOVI

Kousek od dnešní jablunkovské radnice vyvěrá památný pramen chutné, pitné vody. Nachází se přímo pod prastarou jabloní. Od pradávna zde vedla kupecká cesta jablunkovským průsmykem. Před horským přechodem zde dříve kupci odpočívali pod košatými jabloněmi. Tato horská zastávka se pak rozrostla na osadu a ještě později zde vzniklo městečko, které podle jabloňové aleje bylo nazváno Jablunkovem. Jablunkovští měli po celém Slezsku od nepaměti pověst dobrých hrnčírů. Kdo chtěl mít doma pěkně tvarované a ještě pěkněji malované hrnečky a džbánky, musel pěšky nebo vozem na trh do Jablunkova. Jinde pěknější nekoupil. V Mlýnské ulici bydle jeden veselý hrnčíř. Ten kromě nádobí tvaroval i různé, pěkné figurky, vypálil je a pěkně omaloval a byl o ně veliký zájem. Jednou ulepil z hlíny malinkatého čertíka, postavil ho na pec a řekl :" Ty mi teď k práci budeš pěkně pískat !" Jen to dořekl, stalo se. Čertík začal hvízdat, až se hory zelenaly a sklo v oknech drnčelo. Hrnčíře přešel smích a nejen vlasy, ale i vousy se mu hrůzou zježily. Přesto sáhl po čertíkovi, figurku pomačkal, udělal z ní opět hrudku neforemné hlíny a vyhodil ji oknem ven. Ještě však nestačil zavřít okno, čertík již opět seděl na peci a vesele hvízdal jako na lesy. Nešťastný hrnčíř jej znova a znova vyhazoval z okna, ale čertík se umíněně vracel zpět na své místo na peci a hvízdat nepřestával. Milému hrnčíři nezbylo nic jiného než si na čertíka a jeho hvízdání zvyknout. Nebylo jiné rady. Čertík se nevzdal a hvízdal, pokud hrnčíř žil. Teprve po jeho smrti čertík zmizel neznámo kam a to byl konec i jeho pískání.

 VYBRAŇCY

Těšínský kníže Adam Václav nechal nedaleko Mostů a Jablunkova stavět ochranné valy a kamenné hráze s hlubokými příkopy, proti vpádu cizích vojsk. Od těch dob hlídali Jablunkovský průsmyk horalští " Vybraňcy ". V Jablunkově měli svého vojvodu a používali stejná práva a výsady jako Chodové v Čechách. Mohli svobodně lovit ryby i zvěř a nemuseli robotovat. Ale těšínská knížecí komora na ně často zapomínala s žoldem a tak se Vybraňcy dopouštěli krádeží z hladu. Když se přidali k selské rebelii, ztratili důvěru knížecího dvora úplně. Naposled hlídali v roce 1741 za války slezské, kdy do země vtrhlo pruské vojsko. Horalé dosud vzpomínají na své slavné předky. V r. 1880 vzniklo rozsáhlé povstání, aby potomkům Vybraňců byla zachována stará práva, darovaná jim kdysi těšínskými knížaty. Ale povstání bylo vojensky potlačeno a tak zanikla sláva slezských hraničních strážců, Vybraňců. Rozpadly se, ale hrdý horalský duch si podnes zachovává kulturní svéráz i charakter veškerého života. Nejmarkantnějším dokladem tohoto tvrzení je Hrčava.