Paranormal2

O BRATRSKÉ STUDNI 

Kníže Lešek měl tři syny, Bolka, Leška a Těška. Jednou za krásné letní měsíční noci, pozoroval kníže oblohu. Jeho zrak upoutaly tři jasné hvězdy, které tvořily svou polohou trojúhelník - každá směřovala jinam. Mám tři syny, jako ty tři hvězdičky, zadumal se kníže. Snad je to tajemný pokyn, abych je poslal do svěa na zkušenou, každého z nich jiným směrem, jak mi ukazují ty tři hvězdy. Vždyť jsou stále spolu, jeden bez druhého se nemůže ani na chvíli obejít, nebude proto na škodu, když se tím prověří jejich bratrská náklonnost. Ráno si kníže své syny zavolal a oznámil jim svou vůli. Synové otci neodporovali, jen se po sobě smutně podívali, když slyšeli, že se mohou vrátit domů zpět teprve tehdy , až na podzim všechny stromy ztratí své listí. Při loučení je otec poznamenal křížkem na šťastnou cestu a návrat domů. Bratři se naposled objali a každý se svou družinou se ubíral za svou hvězdou. Jejich zážitky z cest nejsou v kronice zaznamenány, jen když se blížila zima a listí ze stromů už dávno opadalo, vraceli se kněžíci zpět k svému domovu a tu je všechny potkala milá náhoda. Všichni tři se jednoho dne sešli v lese u studánky. To bylo radosti. Společně se vraceli zpět domů. Na znamení díků zde později nechali vyhloubit studnu a kousek dál, na návrší, postavit strážný hrad. Hradisko se dávno rozpadlo, jen Piastovská věž s rotundou, připomínající dávné věky, jsou dnes přístupny veřejnosti. Studna " Tří bratrů " byla nedávno obnovena a její dno se blyští zlatými penízky. které do ní hážou návštěvníci, prý s přáním, aby i jejich sourozenecká láska byla tak stálá a pevná.

O ZALOŽENÍ ORLOVÉ

Těšínský kníže Měšek I. byl velmi náruživý lovec, proto dlel v lesích víc, než na zámku. Jeho mladou choť Ludmilu velmi soužilo, že je pořád sama. Svého muže upřímně milovala, bez něho byla smutná a stále ji něco chybělo. Tak se stávalo, že v početné lovecké družině se honu účastnila i mladá paní kněžna. Jednou lovil kníže na území dnešní Orlové. Tehdy se zde rozprostíraly hluboké lesy bez stopy lidské kultury. Žili zde medvědi, vlci, rysy, zvěř černá, vysoká i hrabavá a divoké včely. Kolem poledne se lovecká družina zastavila k odpočinku. Kníže s kněžnou usedli a čekali až myslivci rozdělají oheň a připraví posilněnou. Rozhlíželi se zvědavě po okolí. Jejich zrak upoutal velký bílý pták, který se nádherně vyjímal na azurovém nebi, bez jediného obláčku. Orel nesl kořist v zakřiveném zobanu. Jakoby vycítil obdiv, upustil nečekaně svou kořist k nohám nic netušící kněžny. Ta se vylekala tak, že na místě, pod korunami staletých dubů povila syna. Kníže pojmenoval svého syna Kazimírem. Na paměť té události dal na skalnatém návrší postavit kapli. Kazimír se pak rád vracel v rodná místa. Les kolem návrší kázal vykácet a založit ves, která po orlech byla nazývaná Orlová. V orlovské kapli se děly zázraky, poutníků sem přibývalo každým rokem víc, a proto Kazimírův syn Vladislav, přeložil Benediktinský klášter z Těšína do Orlové, aby zde mniši zakládali vsi a zvelebovali knížectví. Tak vznikly později Lazy, Poruba a jiné obce.

O ČAROVNÉM ZVONU

Staré město Fryštát se kdysi nacházelo asi 2 km západně od dnešního Fryštátu. Celé město bylo dřevěné. Jeho obyvatelé byli zemědělci a pastevci. Řeka Olza jim dávala hojnost ryb. Žili zde pracovití lidé. Všechna pole kolem městečka byla pečlivě obdělána, osévaná pšenicí, žitem, ječmenem i ovsem. Lidé starého Fryšátu nevěděli co je hlad a bída. Chleba byl vždy dostatek. Z daleka se sem sjížděli kupci, aby nakoupili zrní a celá stáda koní, krav a sviní. Bohatí měšťané budovali své město, měli zač. Postavili si také pěkný kostel z modřínového dřeva. Ten kostelík byl tak pěkný, že v dalekém okolí neměli pěknější. Fryštátští si pro ten kostelík koupili zvon. Mistr zvonař si za něj nechal dobře zaplatit, protože při prodeji přísahal, že ulil vzácný čarovný zvon a druhý takový, že nenajdou nikde na světě. Ten zvon pak lidem vyzváněl třikrát denně. Ráno je budil do práce, v poledne je volal k obědu a večer připomínal všem, že je čas k odpočinku. Když zvon zněl, lidé poslouchali a usmívali se. Tak líbezně zvon zněl, že dokázal usmiřovat rozhněvané. Lidé zapomínali na zlobu a rázem odpouštěli jeden druhému. Jednou se stalo, že se dva zloději chystali zavraždit po lupu svou oběť. V tom zazněl hlas zvonu a zloději nejenže kupce nezabili, ale i uloupené zboží mu vrátili a na kolenou ho prosili o odpuštění. Daleko široko byla známa moc zvonu, který dokázal proměňovat zlo v dobro, smutek v radost a obměkčovat tvrdá lidská srdce. Jednou v noci vypukl v městečku požár a dřevěné městečko lehlo popelem. Protože zvon bil na poplach nikdo z lidí neuhořel. Lidé se probudili včas a z chlév a maštalí vyvedli dobytek do bezpečí. Zvon jim k tomu smutně vyzváněl, jakoby plakal nad jejich neštěstím. Vyzvánět přestal teprve s ranním úsvitem, kdy se propadla i věž modřínového kostelíka. Ráno lidé spatřili tu spoušť, z celého městečka na pravém břehu řeky Olzy, zbylo jen spáleniště a ohromná hromada popela. Nikomu nezůstala střecha nad hlavou. Lidé hrabali každý na svém spáleništi, na vyhrabané sekery a pilky nabili nové topory a všichni se svorně pustili do díla. Celé naše štěstí, říkali, že je jaro, stodoly jsou prázdné, nová úroda se nám urodí, škody jsou menší, než by byly na podzim. Však si do zimy postavíme nové městečko, jen nezoufejme a pilně pracujme. Hned po ohni, v místě kde stával kostel, lidé hledali svůj zvon, který měli nadevše rádi.Rozhrnovali popel, motykami rozkopávali zem, ale zvon jakoby zmizel. Kdosi řekl, že se pravděpodobně roztavil v tom žáru. Ostatní tomu uvěřili a ustali v hledání. Měli teď všichni hodně práce a tak to trvalo až do zimy. Městečko si teď postavili v mírném návrší a kostelík ještě krásnější a prostornější, než ten předchozí. Lidem bylo jen líto, že si v novém kostele nemohou zavěsit svůj milý zvon, pro který nepřestali truchlit. Se shořeliště se časem stala pastvina pro dobytek a tam se jedou udála divná věc. Stádo sviní rylo zem a vyrylo zvon, který zde od požáru ležel zapomenut. Pastýři hned o tom uvědomili rychtáře. To bylo radosti, že milý zvon bude opět znít v jejich kostele. Všichni, ať staří či mladí se přičinili, aby to bylo co nejdříve. A když pak zvon opět visel a poprvé zazněl jeho hlas, lidé slyšeli jak výrazně říká " Vepř - ryl - vyryl - vepř - ryl- vyryl. Všichni se radovali a zvon opět zavedl starý pořádek. Lidem zase třikrát denně vyzváněl. Protože nový Fryštát byl teď výše položen, hlas zvonu se nesl daleko do okolí. Dobře jej slyšeli i v Těšíně a při pěkné pohodě jej slyšeli až ve Slezské Ostravě. Míjel čas. Lidé umírali a rodili se noví. I městečko měnilo svou tvář. Dřevěné domy byly vystřídány zděnými a místo dřevěného kostelíka byl postaven kostel z kamene a cihel, jen zvon zůstal stejný a přetrvával věky. V té době žila na těšínském zámku mocná kněžna. Vždy, když zvon vyzváněl. sedala u otevřeného okna a s dojetím naslouchala jeho hlasu, který ji vzrušoval a blažil. Ten zvon musím míst zde v Těšíně, řekla si jednou kněžna a hned hnala posla do Fryštátu pro rychtáře. Ještě téhož dne se rychtář hlásil u paní kněžny a ta hned bez okolků řekla, že by ráda koupila jejich zvon, že jim za něj zaplatí tolik dukátů, kolik jich bude zapotřebí k vydláždění cesty z Těšína do Fryštátu. Smutně se vracel rychtář domů, ale jinak nebylo možno než kněžně vyhovět. Ještě smutněji přijali tu zprávu fryštátští. Milovali svůj zvon, ale jiné rady nebylo. Když jim jejich zvon naposled zazvonil, jeho hlas zněl tak smutně, že ani jedno oko nezůstalo suché. Do Těšína stěhovali zvon na voze ověnčeném kvítím a vyprovázelo ho celé městečko, daleko za svůj katastr. V Těšíně byl zvon zavěšen v kostele sv. Václava. Druhý den, časně ráno, vstala paní kněžna aby si poslechla hlas zvonu z těšínské věže. Konečně ho slyšela , ale proč jeho hlas zní opět z takové dálky? V tom vpadl do knížecí komnaty kostelník se správou, že zvon zmizel. Věrný zvon se v noci vrátil zpět do Fryštátu a tam zvonil a zvonil. Paní kněžna seděla a poslouchala jako očarovaná. Nijak nemohla pochopit a vysvětlit si tu záhadu. Ale bylo tomu tak. Ještě dvakrát dopravili zvon do Těšína, ale zvon se dvakrát umíněně vrátil do Fryštátu. Když paní kněžna pochopila že vůli zvonu nezlomí, už ho tam nechala. Jen přikázala aby na kostelní věži zazdili okénka směřující k Těšínu. Věrný zvon zvonil ve fryštátě až do 1. světové války , kdy byl zabrán pro válečné účely. Od té doby už také nezazdívají okénka kostelní věže směřující k Těšínu. Pověst však v našich lidech žije dál pro dojemnou věrnost, kterou zvon svému lidu zachoval. 

O RYTÍŘI V ČANTORYJI

Čantoryje patří mezi nejpěknější a nejnavštěvovanější horu těšínských Beskyd.

Zdobí ji též pověst o spícím vojsku, které se probudí, až bude slezskému lidu nejhůř a bude trestat nespravedlnost a zlo, páchané na chudobném lidu. V Nýdku, na úpatí Čantoryje, žil kovář. Kovárnu i řemeslo zdědil po svém otci. Tvrdě pracoval od rána do večera. Rodinu měl početnou. Nebylo na tom nic divného, že ji nestačil sám uživit a že měli často hlad a bídu. Kolem kovárny vedla kupecká cesta z Těšína do Uher. Proto většinu roku měl kovář práce dost. Tomu okoval koně, tomu opravil kolo u vozu, celý boží den se kovář lopotil a přece to k obživě jeho rodiny nestačilo. Jeden rok byla velmi tuhá zima. Cesta nebyla sjízdná a kupci čekali na jaro. Tehdy bylo v kovárně opravdu zle. Nebylo práce, nebylo peněz, nebylo chleba, nebylo co jíst. Hlad zaháněl bobem, chleba neviděli už dávno. Když však i bob došel, kovář s kovářkou byli starostmi zoufalí. Smutnýma očima hleděli na pohublá tělíčka svých dětí. Jednou za soumraku se do kovárny někdo dobýval a volal " Otevři kováři, nesu ti práci ". Kovář spěchal otevřít a úžasem zapomněl zavřít ústa. Před ním seděl na bílém koni rytíř ve zlaté zbroji. Vlídně se na kováře usmál a zeptal se " Chceš hodně práce, že ? Máš ji mít. " Do týdne mi ukovej tolik podkov, kolik jich unese kůň na hřbetě. Tady máš peníze na železo," řekl rytíř a odjel. Otupělému kováři trvalo než se vzpamatoval. Hleděl stále na tři zlaté, které mu rytíř dal. Potom spěchal k ženě a dětem s radostnou novinou, že budou mít zase dostatek voňavého chleba. Druhý den, časně z rána, jel kovář do Těšína, aby tam nakoupil železo. Kupci se divili nač kovář potřebuje v zimě tolik železa, ale kovář mlčel. Doma se hned pustil do práce, šlo mu to, radost se podívat. Kul podkovy, vybíjel v nich díry na hřeby a přitom si pobrukoval svůj oblíbený "ovjynzok". Radost mu koukala z očí, že má práci na celý týden. Pot z něj jen lil, ruce mu umdlévaly, ale kovář nepolevil. A tak za týden právě v podvečer, byl s dílem hotov. V kovárně na zemi ležela hromada hotových podkov. Netrvalo dlouho a kovář slyšel, že se ke kovárně kdosi blíží. Tušil kdo a proto kovárnu honem otevřel. Byl to onen rytíř a hned se kováře ptal, je-li hotov. Po kladné odpovědi, rytíř kováři přikázal, aby dal podkovy do pytlů a naložil je na koně. Po malé chvilce bylo vidět, jak se od kovárny hnul průvod. Napřed jel rytíř na koni, za ním bělouš s naloženými pytli a nakonec šel kovář. Byla to dlouhá cesta, ale konečně vyšly z lesa a stanuli před velkou skálou. Rytíř mečem udeřil o kámen. V tu chvíli ve skále udělala trhlina tak široká, aby jí mohli těsně projít. Pomalu se sunuli úzkou chodbou, až se ocitli v prostorném sále. Po stěnách zde visela zlatá a stříbrná zbroj a podél jedné celé stěny byly kamenné žlaby. U nich stáli jeden vedle druhého krásní koně. Podél druhé stěny stály pevné dubové stoly a široké lavice. Na nich seděli rytíři, hlavy podepřené rukama, tiše spali. Kovář se tiše podivil :" Taková kouzla v naší hoře ". Nejednou slyšel svého děda vyprávět, že jednou za sto let se jeden z rytířů probudí. Když zjistí, že dosud nenastala ta správná doba, opatří co je třeba a pak usne na dalších sto let. Z těchto úvah jej vytrhl rozkaz rytíře, ať se dá rychle do práce a oková všechny koně. Kovář nelenil a dal se do díla. Koně stáli klidně u kamenných žlabů a brali oves. Kovář zatím sundával staré a přibíjel nové podkovy s takovou zručností, že byla radost se dívat. Po skončení práce mu rytíř řekl, ať drží pytel a naplnil mu jej starými podkovami. " To je tvá odměna, " řekl " a teď pojď ". Kovář posmutněl, v hrdle ho něco tlačilo, ale hodil si pytel na záda a šel. Chtělo se mu plakat , že bude v domě opět hlad a bída, ale mlčel a nereptal. Venku před skálou se s ním rytíř rozloučil slovy " Tady už cestu znáš, jdi s Pánem Bohem ". " S Bohem ", pozdravil kovář a šel domů jen co noha nohu mine. Přemýšlel co řekne doma, že místo peněz nese staré železo. Radostně ho vítala žena i děti. Kovář si smutně sedl na lavici, rozvázal pytel a jeho obsah vysypal na zem. Jaké bylo jeho překvapení, když na zemi uviděl hromadu zlata. Teď bylo rázem po starostech, po bídě, po hladu. Myslíte si , že kovář zbohatnutím zpychl nebo zlenivěl ? Ne. Postavil si novou kovárnu, přikoupil pole, kravičku a v pilné práci hospodařil s rodinou ještě dlouhá léta.