Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ostrava

18. 2. 2013

 

O znaku města

 

 

Do kraje přitáhl jednou tvrdošíjný nepřítel a oblehl dobře opevněné město. Usiloval všemožně ztéci hradby, ale měšťané statečně hájili svého domova. Nepřítel neustoupil a v obklíčeném městě ubývalo vůčihledě potravin, takže naděje na vysvobození rychle klesla. Když již měšťané byli blízcí zoufalství, našel se mezi nimi jeden se šťastným nápadem, a to, aby křikem poplašili osedlaného, ale bez uzdy koně, a vypudili jej v noci jednou brankou mezi nepřítele. Lest záležela v tom, že nepřítel se shrne u této branky a bude očekávat zde také měšťany, zatím co tito vyrazí úplně z jiné strany. Návrh byl všeobecně přijat a ještě této noci proveden. Splašený kůň způsobil mezi nepřáteli strašný zmatek, čehož využili rychle měšťané, kteří vypadli z vedlejší branky a nepřítele lehce zahnali. Město bylo zachráněno a v městě zavládl veliký jásot. Na památku šťastné myšlenky dali si měšťané do znaku splašeného koně.

 
Druhá verze
 
Byl letní den. Slunce pálilo nemilosrdně a bylo parno až k zalknutí. Ostravští spěchali v potu tváře se svou prací na polích, ležících  mimo hradby města, neboť na obloze se objevil černý hrozivý mrak, nevěstící nic dobrého. A tu najednou se zde objevil člověk, celý uřícený a se strašnou úzkostí ve tváři. Krátkými a trhanými slovy začal měšťany prosit, aby všeho nechali a co nejrychleji jeli na pomoc Hukvaldským, jimž hrozí veliké nebezpečí ze strany nepřítele. Když to slyšeli měšťané, kteří byli vždy hodnými a věrnými poddanými hukvaldských pánů, dlouho se nerozmýšleli. Opustili okamžitě svou práci, popadli kosy a co měli po ruce, posadili se na koně, kterým ve spěchu ani uzdy nedali, a hnali se s větrem o závod k Hukvaldům. Tam dorazili právě o půlnoci. Napadli nepřítele ze strany, odkud nebezpečí nečekal, a přinutili jej k útěku. Zároveň vyběhla také hradní posádka, takže nepřítel byl na hlavu poražen. Za tento statečný čin propůjčil biskup měšťanům krásný znak, na němž byl znázorněn pádící kůň bez uzdy, který má připomínat bezuzdný útěk nepřátel od Hukvaldů a také rychlou pomoc ostravských měšťanů.
 

http://www.travelguide.cz/facilities/tg/full/1975-1650-2.jpg

Na okraji Ostravy se nachází Slezkoostravský hrad, který také má jednu pověst.

Pověsti praví, že pod hradem bývaly ukryty poklady. Ty však bylo možné spatřit jen na Velký pátek. Hlídal je u dveří stojící muž se železnou palicí, který by každému případnému zloději rozbil hlavu. Jako jiné hrady, i zde existovala bílá paní. Bíle oděná žena s rozpuštěnými vlasy, hořící svíčkou v levé a zlatým klíčem v pravé ruce se zjevovala pouze tehdy, měl-li někdo z rodiny majitele hradu zemřít.[

 

Ostrava je hlavně město uhlí i k němu a k podzemí se váže spousta pověstí

 

JAK KRTEK NAŠEL UHLÍ

Krtek je typické podzemní zvíře, přesto se zatím do žádného hornického znaku nedostal. Nevděk světem vládne, protože by si to rozhodně zasloužil. Vypráví se řada pověstí o tom, že stál na počátku objevu uhlí v mnoha lokalitách pozdější intenzívní těžby.


Jedna taková pověst se vypráví i ve Vrapicích na Kladensku. Původně to byl zemědělský region a tamní sedláci samozřejmě kontrolovali, v jakém stavu jsou jejich pozemky a zda se na nich nepřemnožili škůdci. Krtek nebýval vítán, a tak si prý někteří zemědělci všimli, že na jeho hromádkách se vyskytuje také divné černé kamení. Sedláci Václav Burgr a Jakub Oplt pár takových kamínků pocházejících z kopce Vysoký u Vrapic donesli místnímu kováři Václavi Linhartovi. Ten je hodil do kovářské výhně - a k překvapení všech kámen vzplanul plamenem.


Trojice objevitelů kladenského uhlí jsou historické osobnosti, k objevu došlo patrně roku 1775. Ovšem, jestli je inspiroval krtek, to už se asi nikdy nedovíme. V záznamech z té doby se nachází i poznámka, že všichni tři pak za nález dostávali od vrchnosti doživotně deputátní uhlí. A protože po jejich smrti někdo z vrchnostenské kanceláře zapomněl příkaz odvolat, dostávali jejich potomci uhlí ještě dalších sto let.


Možná že právě touto pověstí se inspirovali i autoři jedné z oblíbených filmových pohádek o krtečkovi, který společně s kamarádkou myškou našel a začal využívat uhlí.

 

 

PERMONÍK VAROVAL PŘED NEŠTĚSTÍM

Povolání horníka bylo vždy nebezpečné a nejisté, nikdo si nemohl být jistý, jestli už příští chvíle nebude jeho poslední. Je proto pochopitelné, že havíři byli pověrčiví lidé a že v jejich prostředí vznikla celá řada pověstí o nadpřirozených úkazech.


Některé byly docela strašidelné - například na některých dolech se věřilo, že horníci, kteří to byli zasypáni při důlních neštěstích se ozývají klepáním svými kladívky ještě mnoho let po své smrti. Obvykle se mělo za to, že kdo slyšel zvuk kladívka mrtvého, toho nečeká nic dobrého...
U některých dolů se také v noci zjevoval tajemný černý pes, jinde býval v podzemí k vidění bílý kůň (ale to spíše v rudných dolech, především zlatých) nebo jiné zjevy z jiného světa. Nejčastější nadpřirozeným obyvatelem dolů ale byl podzemní skřítek permoník.


Pověsti o zemních trpaslících, "Venušinu lidu" či jiných tvorech malého vzrůstu jsou zřejmě velmi staré a nejasného původu. Horníci si je ale přetvořili k obrazu svému. Jejich permoník byl sice někdy trochu zlomyslný a nevypočitatelný, obvykle však pomáhal nebo aspoň varoval před hrozícím nebezpečím.


Někdy se dokonce vypravili na povrch, aby pomohli nejvíce potřebným. Obvykle je obdarovali uhlím, které se později přeměnilo ve zlato. Litoval pak nevděčník, který zdánlivě bezcenné uhlí vztekle zahodil, když v kapse místo mouru našel zbytky zlatého prachu

 

 

JAK HEJTMAN NA UHLÍ ZBOHATL

Pověstí vztahujících se k nálezům uhlí v místech pozdější těžby, je celá řada. Na Ostravsku se vypráví, jak tudy jednou - ještě v dobách, kdy kraj byl málo osídlenou divokou výspou - táhla rakouská armáda. Po dlouhém namáhavém pochodu velitelé rozhodli, že vojsko si odpočine v údolí Burňa.


Vojáci rozdělali ohně, usadili se kolem nich, po jídle je ale brzy přemohla únava. Jen jejich hejtman si všiml, že něco není v pořádku: na popel shořelo nejen dříví v ohništích, ale i některé kameny, kterými byla ohraničená. Nikomu nic neřekl, ale několik zdejších podivně černých kamenů si přibalil do torny a druhý den poručil táhnout dál.


Na svůj divný objev nezapomněl. Nějaký čas zvídal, co je to za skálu, která hoří, pak se nechal propustit ze služby a vrátil se do Slezska. V tichosti skoupil pozemky kolem údolí, kde jeho jednotka kdysi tábořila a dal se do kutání. Zájem o uhlí byl velký, někdejší hejtman dosáhl bohatství i vážnosti a po neklidném vojenském životě se mu vůbec nestýskalo.


I tentokrát historikové zjistili, že pověst možná má pravdivé jádro. V počátcích dolování koncem 18. století ve Slezské Ostravě působil penzionovaný hejtman či setník Martin Augustin Jan von Kühlenz. Opravdu se pokoušel s uhlím podnikat, na rozdíl od pověsti ale brzy musel svou nepříliš úspěšnou podnikatelskou činnost pro nedostatek peněz zastavit.

 

 

O KOVÁŘI KELTIČKOVI

Všechno má mít svůj začátek, tím spíše pak dolování, které z Bohem zapomenutého slezského kraje v krátké době udělalo zemi důlních věží a vysokých pecí. Prvním mužem, který zjistil, že uhlí hoří, byl podle pověsti kovář jménem Keltička, člověk zvídavý, který provozoval své řemeslo ve Slezské Ostravě.


To prý se seběhlo tak: Keltička měl pole v údolí zvaném Burňa - tak jako mnoho jiných řemeslníků v oné době se nespoléhal jen na své šikovné ruce, ale pro všechny případy si pěstoval něco k snědku pro přilepšenou. Jenže uprostřed Keltičkova pole stál strom, který překážel v obdělávání půdy. Kovář si proto najal dělníky, kteří strom porazili a pařez vykopali. Po těžké práci rozdělali oheň, který obložili kameny vykopanými kolem pařezu. K jejich zděšení však balvany plamenům nezabránily v šíření, ale samy začaly hořet.


Zvěst se roznesla, z okolí začali přicházet lidé, aby ten zázrak viděli. Ti koumavější si pak hořlavý kámen odnášeli domů na topení a vaření. To se Keltičkovi moc nezamlouvalo, požádal proto vrchnost o povolení a sám pak začal uhlí těžit a prodávat. Den, kdy povolení dostal, pak zdejší lidé dlouho slavili jako vůbec první hornický svátek.


Pozdější badatelé v archivech zjistili, že jméno kováře Keltičky se v místních dokladech skutečně vyskytuje. Většinou však soudí, že s uhlím jej až později spojili tamní čeští obrozenci.

 

 

HOŘÍCÍ KAMENY

Na Kladensku se vypráví také pověst o tom, že k objevu uhlí přispěl malý lesní mužíček. Stalo se to, když jakási stará žena šla pro klestí do lesa zvaného Borky. Při sbírání si všimla, že jí pozoruje jakýsi trpaslík, raději ale dělala, že ho nevidí. Totéž se opakovalo i druhý den. Ani třetího dne skřet u jejího pachtění nechyběl. Stařena stále dělala že ho nevidí, ale pak při sbírání se dostala na divné místo, kde kolem velké houby rostl široký kruh z kapradí.

 

"Té houby se ani nedotkni," řekl najednou mužíček. "To je moje křeslo." Vyhoupl se na klobouk houby a pokračoval: "Už tři dni tě pozoruji a říkám si co z toho lopocení máš. Vždyť těch pár klacků hned shoří a moc tepla nevydá."
Stařeně nezbylo než souhlasit.

 

"Dobře, já ti ale mohu pomoci," řekl skřítek. "Vládnu zdejšímu podzemí a mám tam dost kamení, které hoří mnohem lépe než ty tvoje klacky. Doveď sem své lidi a povede se vám lépe." Po těch slovech zmizel.

 

Stařena doma příhodu popsala svému muži. Ten usoudil, že šlo o podzemního permoníka a že jeho slova nelze brát na lehkou váhu. Vypravili se na místo s rýčem a hned pod povrchem narazili na bohatou uhelnou sloj.

 

 

OPILÝ HORNÍK A SVATÁ BARBORA

Práce v dolech byla těžká, ale kdo za ni uměl vzít, vydělal víc než obyčejní sedláci. Moc si jich ale neužili. Nejen proto, že umírali mladí, protože uhlí jim ukracovalo životy. Havíři byli také pověstní tím, že peníze se jich moc nedržely - skoro všechny se rozkutálely v místních harendách, které kolem dolů rostly jako houby po dešti. To bylo doma vždycky křiku, když horník přišel "ze šachty" pozdě v noci na vratkých nohou a bez jediného groše.

 

Na dno sklenice se často a rád díval i horník Jakub, Jeho žena to s ním neměla lehké, ale nestěžovala si, ostatní na tom nebyly o moc lépe. Jednou, když Jakub do noci nepřicházel, se mu vydala naproti. Našla jej u kapličky, která stála nedaleko od jejich domku; kořalka ho zmohla tak, že ani domu nedovrávoral.

 

Jakubova žena dostala nápad. Nevláčela jej domů, jako to udělala už mnohokrát předtím, ale přivázala mu k opasku provaz od zvoničky. A šla domů - aspoň tam bude mít klid.

 

Jakub se za chvíli probral a chtěl pokračovat v mátožné pouti. Jenže sotva vyrazil, něco jej stáhlo zpět a současně zaklinkal zvonek ne nepodobný umíráčku. V temnotě za sebou viděl kapli s křížem. Zkusil vstát ještě jednou, ale se stejným výsledkem. Když mu umíráček zazvonil i při třetím marném pokusu o vykročení, pomyslel si, že tak nějak možná vypadá smrt. "Svatá Barboro, jestli mě necháš odejít, už nikdy se nedotknu sklenice," pomyslel si a omdlel.

 

Mezitím ženu přešla zlost a pro Jakuba se vrátila. Odvázala jej od zvoničky a dovlekla domů. Při jeho vyprávění o tom, jak jej svatá Barbora propustila ze spárů smrti teprve když slíbil, že už nikdy nebude pít, moudře mlčela. A Jakub svůj slib plnil, takže brzy se zmohli na malé hospodářství a on mohl nebezpečné práce v podzemí zanechat.

 

 

POVÍDÁNÍ O DŮLNÍCH KONÍCH

Koně přišli na šachty postupně s tím jak se prodlužovaly důlní chodby. Inspirací patrně byly koněspřežné dráhy ("koňky") na povrchu, jen vozíky byly menší a používala se plemena malého vzrůstu, protože do tehdejších dolů by se běžní koně prostě nevešli. Historické doklady vypovídají o tom, že koně se u nás začali v podzemí používat někdy okolo poloviny 19. století. Vydrželi tu až do poloviny 20. století, kdy je vytlačily důlní lokomotivy a další mechanizace.

 

Koncem 90. let 19. století už pracovalo v dolech tolik koní, že v podzemí vznikaly rozlehlé maštale a konírny. O údělu těchto zvířat se vypráví řada legend, které často přehánějí na tu nebo onu stranu. Sotva bude pravda, že horníci je na svátky vytahovali na povrch, protože spouštění a vytahování koně byla nákladná a složitá a pro koně velmi nepříjemná procedura. Pamětníci ale popírají i to, že by důlní koně byli slepí. Podle jejich slov se dobře orientovali podle zraku a v jejich podzemních stájích se stále svítilo. Je ale možné, že v dřívějších dobách před zavedením elektrického osvětlení koně zůstávající většinu času po tmě opravdu neviděli nebo viděli velmi špatně.

 

Horníci ke koním obvykle velmi přilnuli a snažili se jim všemožně přilepšovat. Koneckonců na jejich ochotě bez problémů spolupracovat závisel i jejich výdělek - především však cítili, že mají podobný úděl. Promíjeli jim i jejich svérázný humor: vypráví se o koních, kteří uměli havíři vytáhnout svačinu z kapsy, vypít kávu a dokonce si i otevřít zazátkovanou láhev

 

zdroje:

http://www.okd.cz/cs/pro-deti/pohadky-povesti-a-pribehy-z-cerneho-podzemi/povidani-o-dulnich-konich

wikipedia.org

www.ostrava.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář