Bruntál a jeho pověsti
Pověst o Roudném
Jednou, když ji Konrád opět ztýral, utekla i s dítětem ke strýcovi do Mladějovic. Konrád zatím upadal stále více, až přišel na mizinu. Vzal provaz a šel do lesa, aby ukončil svůj bědný život. Usedl na skalisko a uvazoval smyčku. Pojednou ucítil, že balvan, na kterém seděl, se třese. Brzy nato uslyšel tlučení a chrapoty vycházející ze země. Jakési hlasy šeptaly: “Ohni záda, tlač a strč!”. Jiný hlas odpovídal: “Dost! Čekej, jsi už unaven, odstup!”. Po chvíli se ozvalo zase poručení: “Dál do práce! Kretejte! Hamernici víc a výš!” – a jako odpověď slova: “Kořeny skořte! Rosťte a noste!”. Tu se kámen pohnul podruhé. Hej, to jsou pidimužíci, pomyslil si Konrád a hned se rozhodl. Věděl, že pidimužíci vycházejí ze země jednou za rok a to v pátek o 12.hodině, aby nasbírali potravy a vzácného koření. Sestoupil opatrně z balvanu a skryl se v nedočkavé zvědavosti za silný bukový kmen.
Po několikerém zakymácení se kámen zvedl a položil stranou. Ukázala se hlava šedivého trpaslíka, který se pátravě rozhlížel. “Je vzduch čistý?” – zazněl v hloubi hlas. Mužík se vyšvihl ze země a jako by pocítil něco nepřátelského v ovzduší, zvolal: “Lidský pach” a zmizel. Konrád zběsile přiskočil k otvoru a vrhl tam provaz, jehož smyčka dopadla trpaslíkovi na krk. Ubohý zajatec byl surovou rukou vytažen navrch, kde sebou zmítal v úzkostech. Jeho tělo pokrýval kožený oblak se zástěrou, jakou mívají horníci a u pasu měl místo lucerny zářící drahokam. Konrád věděl, že pidimužící ztrácejí nad zemí svou moc, žádal proto trpaslíka, aby mu opatřil tisíc dukátů. K zajištění jeho návrhu mu odňal jeho šat, vzpomenuv přirovnání: Tak jako hlemýždi nenaroste druhá ulita, když mu byla urvána, tak i trpaslíkům nelze nahradit ztrátu šatu, neboť současně s ním pozbývá své bytí. Konrád pak utrhl z trpaslíkova šatu rudý drahokam. “Hvězda života! Kakunkulus! Rubín!” – zvolal. “Ten bude zárukou, která ti vrátí svobodu!” – pohrozil.
Ani nářek, ani úpěnlivé prosby a přísahy pidimužíkovi nepomohly. Celý se chvěje, zmizel nato trpaslík v hloubi země. Když se navrátil, obdržel Konrád spoustu peněz. Oddal se opět blahobytnému životu a utrácel víc než předtím. Vykoupil sice svůj statek, ale na jak dlouho?. Bylo mezi lidem divení, když platil samými dukáty Není divu, že se rozšířily pověsti o jeho velikém bohatství. Jedni se domnívali, že se Konrád stal majitelem zázračného halíře lesních vil, druzí hájili názor, že našel poklad starého pohanského knížete. Zkrátka, Konrád byl zase bohat a proto ctěn a vážen a také navštěvován. Co se však stalo s trpaslíkem? Skryl se v podzemním domově? Ne! Ubožák, zbaven své moci, stal se vězněm krutého Konráda. V podkroví jeho domu, zavřen v silné kleci trávil dlouhé dny, neboť křivopřísežník Konrád se chtěl od něho ještě dověděti, kde jsou ukryty zásoby zlata. Konrád zásoboval trpaslíka jedinou potravou- kořínky a přinášel mu sám vodu ze studánky.
Uplynul rok. Bohatý Konrád opět vše promarnil. Jednou v noci přišel k trpaslíkovi a žádal po něm zlato. Pidimužík ho zaklínal prosbami, že nemůže více dát. Za trest mu nedal Konrád ani jídlo ani vodu Po dvou dnech se objevil mučitel znovu. Na otázku, zda obdrží pytel stříbra, trpaslík neodpovídal, jen potlačoval slzy v zarudlých očích. O jeho životě bylo rozhodnuto. Konrád vytáhl malou kovadlinku. Zpod kazajky položil na ní trpaslíkův šat i s rubínem a vyzval trpaslíka opětně, aby mu opatřil peníze s výhružkou, že jinak zničí životní drahokam, jenž již jen slabounce svítil, jakoby uhasínal. Konrád zvedl při těch slovech kladivo.
V tom však slyš! Z hlubin země zaznělo hrozivé šumění a bručení: “Smiluj se, dojdeš také milosti!” – zaúpěl zmučený pidimužík. “Dvě duše zahubíš, má zemře současně s kamenem, tvou stihne trest za hříchy.” “Poslechneš!”, zařval zběsile Konrád. “Nemohu, nesmím”. “Tak zemři!”. Hrozný úder vyrazil z kovadliny a roztříštil desku stolu, na níž kovadlina stála. Strašná kletba následovala po nezdařeném Konrádově úderu. Konrád položil drahokam podruhé na kovadlinu. Když se chystal k novému úderu, zachvělo se stavení, zuřivec cítil, že podlaha se kymácí. Venku vypukla hrozná vichřice, při níž se stromy lámala a z temene hory Roudné vyšlehl vysoký plamen.
“Ó, moji synové, vyslyšeli jste můj nářek a vypustili síly země k mému osvobození”, zajásal trpaslík. “Obludo, nastal tvůj poslední okamžik!”, zachechtal se příšerně Konrád a chtěl vytáhnout trpaslíka z klece, aby ho zardousil. Vtom však ztratil půdu pod nohama, země se pod ním rozzevřela a se strašným výkřikem zmizel v hlubině.
Těžce strádající trpaslík byl svoboden. Získal opět svůj šat i zázračný rubín. Na vrcholu hory Roudné zářil po celou tu noc ohnivý sloup. Velký oheň zničil i kus lesa. Trpaslíci pak zmizeli a s nimi i zázračné koření, jež dosud stařenky bylinářky hledávaly ve zdejších lesích pro léčení nemocných.
O vzniku kostela na Uhlířském vrchu
U Bruntálu stojí legenda. Podle pověsti na místě zabloudil při lovu místodržící Řádu Německých rytířů Augustin Oswald Lichtenstein. Když byl blízko smrti, nalezl jej místní uhlíř a zachránil. Místodržící zde z vděčnosti nechal v roce 1654 postavit dřevěnou kapli, do které pořídil kopii slavného obrazu Pasovské Madony s Dítětem namalovaného Lucasem Cranachem starším. Vedle kaple byla v roce 1724 postavena poustevna. Uctívaný obraz získával věhlas a přicházelo stále více poutníků, aby prosili o duchovní pomoc. Proto byl v letech 1755-58 vystavěn velký poutní kostel, ke kterému vede monumentální lipová alej z roku 1770 a je dnes chráněnou kulturní památkou. Hlavní alej je široká 12 m a podél ní jsou dvě boční aleje široké 4 m. Kostel byl v průběhu věků několikrát poškozen blesky a byl několikrát obnovován. V dřívějších dobách stával vedle kostela hostinec. Slavnostní poutě se zde konaly až od roku 1970. Stavu kostela neprospěla těžba tufů, v jeho blízkosti a příchodem okupačních vojsk Sovětské armády vzrostl vandalizmus. Interiér kostela byl vojáky poničen i místními vandaly. Komunistické úřady nakonec poutní slavnosti zakázali. Z jeho bohatého mobiliáře se podařilo zachránit jenom několik obrazů a soch. Obnovy se poutní místo dočkalo až po roce 1989. Po náročné rekonstrukci byl poutní kostel Panny Marie Pomocné na Uhlířském vrchu 9. 10. 1993 znovu vysvěcen olomouckým arcibiskupem Msgr. Jana Graubnera. Této události se zúčastnilo mnoho občanů Bruntálu, široké okolí i německých turistů. Kolem přístupové cesty ke kostelu vede nová křížová cesta z různých druhů dřeva na kamenných podstavcích.
Setkání čarodějnic
Dlouho se tradovalo, že tzv. Petrovy kameny v Jeseníkách byly místem setkávání čarodějnic, snad jedním z nejvýznamějších ve střední Evropě. Historikové se dnes spíše kloní k teorii, že hlavní základnou sletů čarodějnic, zejména tedy v noci z posledního dubna na prvního května, byl vrch Kohlerberg. Asi před rokem tu zprývu přinesla vlastivědná revue Střední Morava. I nám se to zdá pravděpodobnější, již jen z hlediska orientačního. Poté co byl Kohlerberg, tedy dnešní Uhlířský vrch u Bruntálu v roce 2004 osvětlen, mohl by nastat návrat k tradicím.
Jednak je díky osvětlení ještě lepším orientačním bodem a vstupem do Evropské unie jsme tak umožnili, aby se stalo místo sletu místem také mezinárodním. Pálení čarodějnic se v českých zemích vžilo na filipojakubskou noc z 30. dubna na 1. května. Oblíbeným odpočívadlem čarodějnic při jejich nočních letech byly kostelní věže. Odpočinek si zpestřovaly tím, že ohryzávaly kostelní zvon nebo škodily v okolí. Mívaly i své věrné pomocníky, kteří jim pomáhali zejména ,,vydojovat krávy". Takové pomocníky čarodějnice získávaly tak, že propíchly klubíčko vlny dřevěnými ohořelými špejlemi, káply na klubko tři kapky krve z levého malíčku, sešly po zpátku se schodů a přehodily klubko přes rameno. To se pak proměnilo v černou kočku nebo zajíce. O těchto nocích bylo také nejsnažší vstoupit do spolku s ďáblem. Stačilo vyjít na křižovatku čtyř cest, postavit se tam a čekat, až se ďábel dostaví, a podepsat s ním smlouvu. Na "sabat" se čarodějnice dopravovaly nejčastěji na koštěti, někdy jim posloužil rýč, hůl, vidle, máselnice, prase, koza... Kdo z poctivých lidí byl srdnatý, mohl se prý pokusit je v letu sestřelit, ale musel mít kuklu, v níž bylo přimíseno trochu stříbra. Stačilo prý také, když je člověk poznal a oslovil je jménem. Takto odhalená čarodějnice se pak neudržela ve vzduchu a spadla na zem. Čarodějnice se dostávaly z domu komínem, oknem anebo rovnou proletěly zdí. Člověk je mohl rozpoznat tehdy, když si do punčochy vstrčil čtyřlístek.
Lidová pověst o velmistrovi
Zámek, město i panství bruntálské získali po bělohorské porážce Němečtí rytíři od pánů z Vrbna, kteří vedli odboj proti císaři Ferdinandovi II. a byli za to přísně - i na hrdle - trestáni. Za vlády Německých rytířů se na Bruntálsku (jako všude jinde) rozšířily ty nejohavnější pověry, a jednou z nich zachycuje naše povídání:
Jistý bruntálský měšťan byl převolán na radnici, aby tam svědčil proti druhému měšťanu a složil v té věci přísahu. Když odpřísáhl, že bude vypovídat čistou pravdu, dodal k tomu ještě, ať už nikdy nepřekročí práh svého domu, jestliže mluvil nepravdu. V tu chvíli zhasly obě svíce, co hořely na stole u kříže, a všeci se toho zalekli. Přece však vynesli radní páni nad tím žalovaným rozsudek. Ten křivopřísežník šel domů, a jak přicházel k podsíni svého domu, zakopl o kámen v dlažbě (tehdy bylo ještě dláždění všelijaké), upadl, rozbil si o kámen hlavu a byl mrtvý. Z toho lidé hned poznali,že křivě přísahal, a když na tom místě začalo strašit, už to bylo docela jisté.
Tehdy byl nejvyšším pánem nad celým bruntálským statkem velmistr řádu Německých rytířů, a lidé se ho tuze báli. Byl to člověk hrubě ukrutný a každého, kdo ho na slovo neposlechl, přísně trestal a dal ho prodat za otroka, třeba to byl i páterek. Ten velmistr se dozvěděl o tom, že duch křivopřísežného měšťana straší ve městě. Aby všeci viděli, jaký je moudrý, prohlásil, že ducha zažehná. Tu noc byl Bruntál vzhůru a celá obec stála na náměstí. Čekali, co se vude dít. Před půlnocí vyšel ze zámku velmistr, klekl si u domu, kde strašívalo, a začal se modlit. Jak odbilo u sv. Václava dvanáct, ukázalo se žluté světýlko pořád hořelo a svítilo. Ten velmistr to bral tak na opravdu, že se celý zpotil a každou hodinu mu museli podávat čistý šátek, aby si mohl otřít z tváře pot. A tak mu jich podali sedm, protože zaklínání trvalo až do bílého rána. Světýlko pořád uhýbalo a ustupovala, a velmistr po kolenou za ním, až na hřbitov, a tam zaklel toho ducha do hrobu.
Od té doby se křivopřísežníkův duch již nikdy v Bruntále neukázal, a lidé měli od toho dne ještě větší strach před velmistrem, když ho viděli, že dovede i duchy zaklínat.