Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mladá Boleslav - místo kde se oslavuje bolest!

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3f/Kostel_sv._Bartolom%C4%9Bje_(Bakov_nad_Jizerou)_01.JPG

 

Bakov nad Jizerou a okolí

Klokočka

Zvířetická paní byla nemocná. Lékaři o ní pochybovali. Jednou k ránu paní usnula a zdálo se jí, že k loži přistoupil svatý Prokop a povídal: "Vyšli posly do lesa za Rečkovem. Nechť kráčejí podle potoka, až dojdou ke klokočkovému keři. Týž ať vytrhnou a zpod keře vyprýští pramen, jehož vodou se uzdravíš."

Paní se probudila a hned zavolala sluhy, aby dle rady Prokopovy se zachovali. Poslové přinesli opravdu vodu z onoho pramene a paní dala na onom místě po svém uzdravení vysvětiti kapličku sv. Prokopa. Pod kaplí vyvěrá pramen, jehož voda mnoha nemocným prý zdraví vrátila. Dříve tu bývaly hlučné pouti. Dnes jest tu malebné lesní zátiší, které po klokočkovém keři dostalo jméno Klokočka.

(Život Budovcovy župy 1966, č.2)

O bílém jelenu

Kromě fořtmistra mělo polesí Klokočka v minulém století ještě jednoho démona, který strašil lidi. A to bílého jelena velikosti malého koně. Jedno bylo jisté, když návštěvník lesů nedostal výprask od fořta, stalo se tak od jelena, který dokázal i k smrti člověka utýrat.

Přihodilo se jednou, že vyděsil dva chlapce jdoucí z Bílé hlíny a nesoucí nůši švestek. I když jeden hleděl doprava a druhý doleva a pelášili, aby nebyli překvapeni, a málem už se radovali, že jsou z lesa venku. Dokonce se už dali do zpěvu, když ve stráni cosi zapraskalo. Hup a obávaný jelen byl takřka u nich. Nůše se švestkami byla hned na zemi.

Ještě štěstí, že na dosah byl doubek, na nějž hoši vylezli a tím se zachránili. Jelen se pustil do švestek. Pochutnával si na nich a chvílemi se podíval na strom, co tam ti dva dělají. Když pak měl dost, nabral milou nůši na parohy a tloukl s ní a pak šlapal, až ze švestek zbyla jenom kaše. Potom hrozně zařval a odkráčel k potoku, aby zapil tu dobrotu.

Toho honem využili chlapci, posbírali kusy nůše, ze švestek nezbylo skoro nic, vzali nohy na ramena. Když už byli v bráně vedoucí ven z obory, ohlédli se. Propána! Jelen se žene za nimi. Sotva stačili branku zavřít, jelen byl tady a pustil se do branky, až z ní třísky létaly. Lidé, kteří chlapce potkali a viděli, jak jsou vystrašení, říkali: "To jste měli štěstí, že jste utekli!"

Kdo nemusel do lesa, ten tam nechodil. Zvláště v době říje, to byl jelen nejnebezpečnější. Ani ženám z celého okolí se nechtělo chodit do lesa pro "huknu". Tak se říkávalo klestí, kterého bylo v každém domě na topení a vaření pořád potřeba. Měly strach. Napadení se množilo. Ale to také po nějakém čase skončilo. Jednou dřevaři, když šli kácet, našli jelena zdechlého. Byl otráven. Jak a čím to už nikdo nepoví. Ale tím také současně všechny příběhy s bílým jelenem v Klokočce skončily.

(Místní noviny Podbezdězí, Bělsko 1995 č. 3, zaznamenal Miroslav Činka)

Nešťastná třináctka

V napoleonských válkách přenocovalo v Bakově oddělení vojáků. Důstojníci se bavili v hospodě U Kettnerů hrou v karty a vyprávěním z válečného tažení. Jeden z nich, pitím rozjařený, zvolal: "Je nás 13, to je nešťastné číslo, dojdu na hřbitov pro čtrnáctého!" Ostatní pochybujíce o jeho statečnosti, vsadili se, zdali úkol vykoná. Důstojník vyšel do tmavé noci na blízký hřbitov, vzal z umrlčí komory nebožtíka a donesl do společnosti, kde mrtvole připíjeli.

Posléze unaveni, toužili po odpočinku. Důstojník odnesl umrlého zpět do komory. Když se dlouho nevracel, šli ho druzi hledat a nalezli jej k velikému překvapení mrtvého na zemi. Uvázl prý límcem pláště na železný zrezivělý kříž a ze strachu, že ho nebožtík rdousí zemřel.

(Od Ještěda k Troskám XIII, 1935, č. 9-10)

Mladá Boleslav

Boleslavský věnec

V těch dávných dobách, kdy žírná krajina kolem Jizery byla ještě řídce osídlena a šumění hlubokých hvozdů slyšeti bylo až za opevnění města Boleslava Mladého, táhli proti Městu voje nepřátel. Kořist byla jejich cílem.

Obyvatelé se k obležení a boji chystali se statečným odhodláním. I když podle vyprávění přišedších kupců věděli, že počet jejich je příliš malý, aby uspěti mohli proti převaze nepřátel. V blízkosti města byla tehdy osada, čas už setřel její stopy, ani jméno po ní nezůstalo, ale přece…

Ženy odtud uměly prý zhotovovati výborný chléb, calty, koláče, které boleslavští na trzích o jindy rádi kupovali. Před očekávaný obležením města se v osadě peklo celý den i celou noc. A právě této noci se přiblížily voje nepřátelské, vyhládlé a žíznivé. Omamná vůně přilákala je do osady. A jedli…

Vůdčím vojů ženy předložily obzvláštní pochoutku - věnec sladký, mákem a jádry ořechů plněný, také dobrým truňkem nešetřily. S ranním rozbřeskem se pacholci vojenští probouzeti počali, ale vůdců svých ze sna probuditi nedokázali. Boleslavští pak vtrhli z města svého a voje nepřátelské, bez vůdců ve zmatku se nacházející, snadno rozprášili.

Vyprávělo se, že pekařky dobře věděly, jak zrna maková upraviti a nápoji doplniti, aby se hodovníkům dobře a dlouho spalo. Co však jisto je - od té doby obyvatelé města Mladé Boleslavi na sladký věnec dopustiti nedali, ve chvílích významných na stůl jej kladli. A také tehdy, když hosty vzácně uctíti chtěli.

Zlý sen

Blízko hradu, pozdějšího zámku stával osamělý mlýn. Mlynář utonul při povodní a ve mlýně po neštěstí hospodařila rozvážná mlynářka a její syn. Když syn dospěl v statného mladého muže, mlynářka probděla mnohou noc starostí, aby si dokázal zvolit tu správnou nevěstu. Nejedna dívka, dokonce i zdejší dcerka boleslavského pána se za synem mlynářky velmi ráda ohlédla. Mladý chasník prozatím zůstával ke všem pozorný, nicméně chladný.

Mlynářka synovi i domlouvala a nabádala ho, ať si vybere dívku milou, stavem i jměním jemu přiměřenou. Za hlavní ctnost své budoucí snachy pokládala dobré srdce a pracovité ruce. Mladý mlynář pak svoji matku často chlácholil a uklidňoval, že nemusí mít o jeho volbu obavu, že si přivede takovou nevěstu, aby ani ona, ale ani jeho matka nelitovaly.

Čas však, jak známo ubíhá jako voda. Jednoho časného rána vpadl mlynář pobledlý a rozrušený k matce a vyprávěl jí svůj sen, který ho v noci navštívil. Zdálo se mu, že usnul v lese a že se k němu připlazili jedovatí hadi. Obklopili ho, obtočili mu ruce a nohy a přilehli k hlavě tak těsně , že se ani nemohl pohnout. Mlynář ve snu zavřel oči a zatajil dech. Když opět pohlédl, hadi se začali nadýmat a chystali se na něj vrhnout. Vykřikl hrůzou a sen zmizel.

Když syn svůj hrůzný sen dovyprávěl, mlynářka zbledla leknutím a zachvátil ji velký strach. Zlých snů se bála, a proto ji od chvíle pronásledovala neblahá předtucha. Následující neděli odešel mladý mlynář do sousední vsi. Byla neděle, a tak se oblékl do svátečního v dlouhého cípatého kabátu. A právě v tu chvíli, kdy kráčel pod hradem, dívala se na něj komtesa, vykloněná z okna. Mlynář se však neohlédl, protože se na tak vznešenou dívku neodvažoval ani pohlédnout. Když pak mladý muž došel k místu, kde se točil vítr, zdvihly se cípy jeho kabátu a v prudkém víru sebou zamrskaly jako párek hadů.

Mladá komtesa se najednou dala do křiku s tím, že se jí mlynář posmívá a chová se před ní neuctivě. Kníže se rozlítil, dal ho dohnat svými pacholky, přivést na hrad a bez soudu a bez milosti nechal mlynáře upálit. Jeho matka nevinnou smrt svého syna oplakala a od té doby chřadla žalem. Když cítila, že už brzo zemře, krutou a rozmarnou komtesu proklela. Žádala její život za život mladého mlynáře, který byl zmařen její vinou. Mlynářku pak brzo pohřbili a celý kraj napjatě očekával, zda se klenby vyplní.

Nečekali dlouho. Když komtesa jednoho dne vyjela z hradu na vyjížďku a právě míjela osiřelý mlýn, strhla se prudká bouře. Koně se splašili, vůz se převrhl a spadli i s komtesou do mlýnské stoky. Dříve než ji mohli lidé přispěchat na pomoc komtesa utonula. Ještě dlouho si pak lidé to nešťastné místo u mlýna ukazovali. Vítr tam vál i v době, kdy všudy kolem bylo naprosté bezvětří a ani jediný lístek stromu v okolí se nepohnul.

Pověst o boleslavském řezníkovi

Bylo po osudné bitvě na Bílé hoře a z Prahy narychlo unikali přívrženci poraženého krále Fridricha Falckého hledajíce záchranu za hranicemi Čech. Nejvyšší hofmistrně padlé královny Alžběty Stuartky, urozená paní z Reitzensteinu, prchala se svou družinou do Saska přes Mladou Boleslav, ale město bylo již tak přeplněno ustupujícím vojskem a lidem, že nebylo lze německé šlechtičně najít ani sebe skrovnější útulek, kde by si mohla odpočinout a přenocovat.

Když se bezradně potulovala ustrašeným městem z místa na místo a chladná noc listopadová se kvapem blížila, dověděla se od jednoho hostinského, že ví ve městě o soukromém domě, který je neobydlen, ale to že má svoji důležitou příčinu: strašívá prý tam od nějaké doby a nikdo si tam netroufá přenocovat. Paní z Reitzensteinu byla dáma velmi moudrá a nábožná a hned se rozhodla do tajemného domu se nastěhovat a pokušení duchů přemáhat pobožným cvičením.

Opuštěný dům býval majetkem místního řezníka, o němž bylo známo, že nedávno ovdověl a chystal pro nejbližší dobu novou veselku. Paní z Reitzensteinu se ubytovala se svou komornou v někdejší ložnici řezníkově. Poručila tam zapálit mnoho svíček a za zpěvu pobožných písní očekávala hodinu duchů. Sotvaže odbila jedenáctá, otevřely se s rachotem dveře z vedlejší síně a k užaslým ženám se blížila ženská postava s ovázanou hlavou. První se vzpamatovala urozená paní a tázala se příchozí rozechvělým hlasem: "Kdo jsi a čeho žádáš?"

Hrozné zjevení odpovědělo: "Já sem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat manžela. Oblíbil si jinou, a aby ji mohl pojmout za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla z okna a tak se zabila. Ušel všelikému podezření v nynějším všeobecném zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost." Poté sáhl duch zavražděné po zlatém prstenu paní z Reitzensteinu, sňal obvazek s hlavy a vloživ klenot do rány dodal ještě: "Dejte můj hrob otevřít, tam prsten naleznete."

Časně ráno druhého dne požádala bývalá hofmistrně královnina městskou radu za tajný výslech. Primátor i starší obce nechtěli s počátku věřit paninu vyprávění, neboť bohatý řezník, který byl obviňován z vraždy, byl jeden z nejváženějších měšťanů boleslavských. Přes to se však usnesli na naléhání urozené paní dát alespoň hrob nešťastné oběti řezníkovy otevřít a prozkoumat. A vskutku: k úžasu všech přítomných nalezen v hluboké ráně nebožčiny hlavy skvostný prsten se znakem paní Reitzensteinské.

Pak již jednáno bez dalších průtahů. Biřici dostali rozkaz přivést řezníka před soud. Přistihli ho právě na cestě do chrámu páně se svobodnou nevěstou. Když spatřili svatební hosté a hudebníci, jak pochopové jímají ženicha jménem práva, nastalo zděšení, hudba přestala v pronikavých nezvucích a příbuzní se kvapně vzdálili.

Viník před soudem zprvu zapíral, ale ne dlouho. Měšťanosta pokynul biřicům, aby přinesli rakev s nebožkou, a když vražedník spatřil svoji oběť, klesl bez sebe na zem a potom vzpamatovav se sám žádal soudce, aby vlastní krví mohl smířit krev nevinně prolitou.

(Ferdinand Strejček)

Tajné chodby

Pod boleslavským hradem je údajně spleť chodeb - vedou jak do centra města, na hrad Michalovice. Uprostřed chodeb je rozlehlé moře, u něhož se zjevuje přízrak bílého rytíře na ohnivém koni. Má to být poslední majitel hradu, který každého zbloudilého oloupí. V podzemním jezeru je ovšem ukryt poklad, který tady uschovali majitelé před zánikem hradu.

Okolí Mladé Boleslavi

Je to už moc dávno co nedaleko Bakova žila bába kořenářka se svým dědkem a vnukem. Byla celkem spokojená s chudým živobytím, které za své bylinky dostávala. Jednou na bábu přišlo pomyšlení, že by mohla při sbírání léčivých bylin a kytiček navštívit i Krakonošovu zahrádku. Vzala tedy nůši na záda a vydali se všichni tři na cestu za bylinkami. Je pravda, že dědek bábu od této nedovolené návštěvy Krakonoše zrazoval, ale ta se nedala odradit.

Po poledni slunného dne dorazili do míst Krakonošova království a chtěli využít toho, že Krakonoš odpočívá. Bába se tedy vkradla do Krakonošovy zahrádky a utrhla tu a zase tam, nějakou tu bylinku či kytičku, zdobící pestrobarevný koberec jako rozprostřený na strání Kotle.

Vtom ale nechtěně zavadila o horský zvoneček a ten se rozhoupal a zvonil a svým hlasem rozhoupal i další a zvonily, že jejich hlas probudil spícího Krakonoše a upozornil na nevítané hosty v jeho zahrádce. Jinak byl pán Krkonoš hodný ale takováhle návštěva ho rozhněvala. Však bába také jak viděla probouzejícího se Krakonoše, věděla hned že je zle. Do ruky popadla nůši s bylinkami, druhou rukou vzala dědka a ten zas vnuka a už to metošili pryč.

Utíkali co mohli, srdce jim tlouklo jak na poplach, už přeskočili patero kopců, přebrodili patero řek, říček a potoků a když už byli jenom krůček od svého domova, nad údolím kde zahlédli protékající Jizeru, která byla hranicí Krakonošovy moci, tu se ozval zdáli hřímavý hlas: "Stůjte! Svému trestu neujdete!" Ještě zadula vichřice nesoucí slova: "Změňte se v černý kámen!" A než jim v uších doznělo poslední slovo svým: "...ámen !" začal se jim kalit zrak, nohy těžkly a nebyly schopny dalšího pohybu. Cítí jak vrůstají do země, nemohou z místa a mění se pomalu v beztvárný kopec - v černý kámen.

Tak jak se proměňovali v beztvarou hmotu bábě vypadla nůše z ruky a natrhané bylinky a květiny se sypala po úbočích a začaly hned zapouštět kořínky a růst. A protože se dal vnuk do pláče, slzy, které mu stékaly po tváři, se zachycovaly v proláklině, kde je dnes pod Brejlovem rybníček. A tak jak se drželi za ruce proměnili se v podlouhlý kopec. Nejvyšší vrch je Baba, menší Dědek a ten nejmenší je nazýván Vnukem.

Tak a to je vše, možná že to bylo jinak, dodnes však věřím, že tato trojice čeká na vysvobození z tohoto zakletí a návštěvník Baby má dík tomu možnost poznat a prohlédnout si bohatou chráněnou květenu a zabloudit z vrcholu kopce ke vzdáleným Krkonoším.

Ze sbírky V. Vosáhly

Zapadlé město na Chlumu

Před mnoha a mnoha léty stávalo na Chlumu město. Všichni obyvatelé města byli veselí, nikdy se nermoutili, nebylo mezi nimi nespokojených ani chudých. Každého dne se konaly slavnosti, lidé chodili v průvodech a hudba je doprovázela. Žili úplně bezstarostně.

Jednou přišel do města chudý, utrmácený poutník. Bylo mu divné, že jsou všichni tak veselí, zeptal se proto jednoho chlapce: "Pověz mi, chlapče, proč jste stále tak veselí?" Oslovený se na něho podíval, ale když před sebou uviděl ubohého chudáka, tak mu ani neodpověděl. Totéž učinilo i několik dalších dotázaných.

Konečně chudák došel k představenému, dotaz opakoval a žádal při tom i o nocleh. Leč ten jej odmítl, řka, že zde není místa pro chudé. Poutník, roztrpčen bezohledností těchto lidí, odcházel z města a pravil: "Trest boží vás nemine."

A vyplnilo se. Jakmile opustil město, uslyšel přenáramný hřmot. Ohlédl se a s podivem pozoroval, jak se celé město řítí do propasti a za chvíli po něm nebylo ani památky. A dnes, když přiložíme ucho k zemi v oněch místech, kde stávalo město, zaslechneme prý slabé doznívání hudby a hlasy obyvatelů propadlého města.

Život Budovcovy župy XII/1977, č.4

Pověst o Boží Vodě

Za dávných časů stálo na svahu Chlumu město Pilničky. Jednou přišel do toho města cizinec a prosil o nocleh a jídlo. Nikdo mu ničeho neposkytnul až teprve jeden chudý uhlíř ho pohostil. Tento uhlíř měl těžce nemocnou ženu. Ráno mu cizinec poděkoval a řekl, nedaleko je pramen, jehož voda uzdraví jeho nemocnou ženu. Uhlíř šel pro vodu, jeho žena ji vypila a uzdravila se. Za trest, že lidé ve městě nebyli hodní, se město propadlo a pramen, kterým se uhlířka uzdravila, se nazývá Boží Voda.

(Život Budovcovy župy XIII/1977, č.6)

Dobrovice: Ohnivé zjevení

V lese nedaleko městečka Dobrovice se občas zjevuje přízrak zlého vrchního, který za života zle utiskoval prostý lid. O půlnoci se projížděl na koni, jemuž z nozder šlehají jiskry. Za ním vlaje černý plášť, na hlavě třírohý klobouk.

Dražice: Železná hůl z hradu

V obci jsou zříceniny gotického hradu z druhé polovina 13. století, přestavěného po roce 1329 posledním Pražským biskupem Janem IV. z Dražic za účasti francouzské stavební huti. Na hradě prý bývala uschována železná hůl, o níž se vypráví následující pověst.

Jednou chtěl ďábel připravit loupežníky o peníze. Lapkové se bránili a zahnali jej. Ráno našli hůl s nápisem. "Kdo tuto hůl zdvihne, bude šťasten." Zjistili, že hůl sama od sebe třikrát tluče o zem v místech, kde je uschován nějaký poklad. Nakonec byla hůl lapenému loupežníkovy odebrána uschována na hradě v Dražicích. Lidé věřili, že čert si pro hůl chodí a v pekle s ní mučí hříšné duše.

(J. V. Grohmann, České pověsti)

Hrad Michalovice: Duchové pod Putnou a tajemná chodba

Nakloněná věž Putna v areálu zříceniny Michalovice prý stojí nad pokladem, který se marně snažili najít již alchymisté a Vlaši za časů Rudolfa II. Věž se zřítila v 19. století právě kvůli kopání, ale pověst vypráví o tajemném výbuchu již někdy ve středověku. Při tom se objevil silný zelený oheň. Zdivo pohřbilo poklad i jeho hledače, duchové rozmačkaných opovážlivců prý dodnes poklad hlídají.

Michalovický hrad má vedle údajného pokladu několik dalších tajemství - jedním z nich je prý podzemní chodba, která vede z Michalovic pod dnem Jizery, snad až k hradu mladoboleslavskému. Obyvatelé tudy mohli uprchnout v době nebezpečí.

Zvířetice: O rytíři Benedovi za Zvířetic, jeho veliké lásce o královraždě na něm spáchané

Ve druhé polovině 11. století bydlet na tomto hradě slavný hrdina, Beneda zvaný, syn Guriků a vnuk Tassův. On měl kromě tohoto hradu rozsáhlé pozemky, pokladny zlata plné a přátel bezpočtu. Avšak jakkoli již roku třicátému se blížil, byl dosud bez hospodyně. Ne proto, že by byl krásné pohlaví nenáviděl, aneb nenáviděn byl, neboť mezi nejstatečnějšími rytíři z celých Čech byl první krásou, silou a šlechetnými mravy, a žádná dívka nebyla by se zdráhala ruky své krásnému muži podati. I on však mohl se věrné a milované družky života dočkati, jak nám tato pověst vypráví.

Bylo to za bouřlivého večera v zimě, když hlásný oznamoval, že dva jezdci stojí před branou a prosí o vpuštění. Beneda, sedě ve společnosti dvou druhů válečných přátel, Radima z Kosmonos a Bartoně z Bakova, u velikého stolu při plných pohárech, kázal cizince vpustiti a k sobě přivésti. Stalo se. O vstoupil šedivý rytíř v cizokrajném odění a s ním chlapec v pěkném obleku, jenž ale na prvý pohled svou ostýchavostí a sličností dívku prozradil.

Beneda cizince přívětivě přijal, v krbu byl rozdmýchán větší oheň a Benedův zbrojnoš Bystroň na stůl přinesl jídlo. Při jídle seznámili se vespolek. Cizinec byl polský šlechtic jménem Jestřemba, jenž zabloudil v rozsáhlých lesích cestou do Prahy na dvůr vévody Vratislava. Při hovoru netajil se tím, že průvodkyně jest dívka a sice jeho vlastní dcera. Ztratila svou matku, rozenou Češku, a měla nyní od svého otce ku sestře své matky , která žila u manželky vévody Vratislava, sestry to polského krále Boleslava Smělého, odvedena býti. Již po prvních okamžicích nastala mezi hodovníky důvěrnost, jakoby povždy byli bývali pospolu, a Jestřemba tak si zalíbil Benedu, kterého půvabnost jeho dcery Dragomily dojal, že jej vyzval, aby v jeho nepřítomnosti, kdyby toho potřeba byla, poskytl ochrany Dragomile. Beneda to s radostí slíbil, za další rozmluvy uplynul večer a noc je přinutila k odpočinku.

Druhý den z jitra rozloučili se cizinci a opustili Benedu, jehož myšlenky se zabývaly stále jen Dragomilou. Přátelé pozorovali hned tuto změnu i namáhali se lovem ho povyrazit, ale když to, i jiné nepomohlo, škádlili ho vzpomínáním na krásnou polskou dívku, ranili však tím srdce jeho ještě hlouběji.

Beneda s Dragomilou brzy potom v Praze se setkali a od té chvíle srdce jejich vzájemnou láskou plála. Při jisté rytířské hře, kterou vévoda Vratislav byl ustrojil, nacházela se mezi paními a dívkami nejvznešenějších šlechticů českých též Dragomila, nadevšecky skvějíc se krásou, všecky jemným, mravným chováním svým převyšujíc. Také Beneda objevil se s druhy svými na zápasišti a dobyl mnohou cenu, jež mu uděleny byly z rukou vévodkyně. Tenkrát spatřil vévoda Dragomilu ponejprv a od toho okamžiku plála v něm náruživost pro ni. To brzy poznala i vévodkyně Svěntocha, která střehla bystrým zrakem každý pohled manžela svého, a když více pochybnosti měla, svěřila starost milé důvěrnici, tetě Dragomilině.

Stále důvěrnějšími stávaly se námluvy Vratislavovy. Dragomila statně odrážela jeho útoky, tím rozněcovala ještě více vášně jeho. A když vévoda poznal, že mu Beneda v cestě stojí, hleděl jej odstranit. I uložil mu na dvoře polského krále Boleslava, švagra svého, práci, k jejíž vykonání bylo třeba celého roku. Beneda úlohu přijal, ale na radu tety milé, dívky a s vědomím vévodové Dragomilu vzal tajně s sebou do Krakova a zde po příchodu Jestřemby z Čech, jejím šťastným manželem se stal.

Mezi tím zpozoroval Vratislav nepřítomnost krásné Polky a souvislost všeho uhodl tím spíše, že Benedův přítel Bartoň Bakovský, zrádně vše vévodovi pověděl. Ten rozhněván pomýšlel na pomstu a povolal Benedu z Čech. Ale Beneda druhým Přítelem Radimem varován, neuposlechl, vypověděl služby své vévodovy a dal se na ochranu polské královny Věnceslavy, jež byla dcerou ruského knížete a na svého manžela veliký vliv měla. Ta jej přijala za svého komorníka a zůstala mu blahosklonně přízniva. Leč brzy zemřela a za málo dní také všem kupodivu i krásná Dragomila.

Se srdcem hořce stísněným, bez vlasti a bez ochrany, neboť vzpoura polských velmožů přinutila krále Boleslava útěkem se zachránit, cestoval Beneda po rozličných zemích. Konečně přišel o veliké nouzi k zeti Vratislavovu, hraběti Vipprechtu z Grojska, a jej prosil, aby ho s Vratislavem, jenž zatím na prvního českého krále korunován byl, smířil. Vipprecht, muž lstivý, mu slíbil, ale pobytu u sebe mu nedopřál a odkázal na Benna, biskupa míšenského, u kterého se měl Beneda zdržet tak dlouho, než by žádoucí smíření k místu bylo přivedeno. Benno, zbožný prelát, vypovězence laskavě přijal a choval jej co hosta u sebe.

I stalo se, že kolem toho času král Vratislav s vojskem do té marky přitáhl, aby země té udělené mu od císaře Jindřicha za prokázané služby vojenské se ujal. Aby se zde pevně usadil, založil blízko Míšně hrad jménem Hvozec. Co byl stavbou zaměstnán, dověděl se prostřednictvím Vipprechta, že Beneda v Míšní u Biskupa Benna se zdržuje. Sotva to zaslechl, již dávno doutnající zášť se v něm vzňala a touha po pomstě v srdci jeho vzrostla. Vratislav věděl, že Bartoň, nyní jeho komorník, druhdy byl přítelem Benedovým, a toho tedy za ním poslal, aby jej přemluvil, by se do tábora králova vrátil. Bartoň přišel do Míšně a radostí naplnil Benedu zvěstovav mu, že jemu král dávno odpustil a že má přijít do ležení. Kdež se o smíření sám přesvědčí. Beneda, nemaje tušení o zradě Bartoňově, následoval jej bez podezření do stanu králova.

Král přátelsky se tváře, ujišťoval jej, že to, co se stalo, dávno zapomněl, a že jej těší, že tak udatného rytíře opět mezi svými vojíny má. Dal si pak od Bendy jeho příhody vypravovat a jevil veliké účastenství. Po dlouhé rozmluvě vedl jej král za ruku z ležení pod záminkou, že požádá jej o radu k další stavbě při nově založeném hradu. Toliko druhý komorník Vít, syn Solibarův, jej následoval.

Když přišli na to místo odlehlé, pohlédl král jako náhodou na meč Benedův, jehož jílec byl ozdobně zpracován z ryzího zlata a pravil: "Toť zajisté je výborný meč, žes jej dal tak skvostně zlatem ozdobiti." "Králi, pane můj." Odvětil Beneda, "toť nejdražší můj majetek. Kdyby muž úplně ozbrojený na svou přílbu položil si kámen mlýnský, chci jej tímto mečem od hlavy do beder jedním rázem protnouti. Tomu se král velice divil, chválil meč a prosil, aby mu bylo dovoleno blíže jej prohlédnout. Beneda meč králi podal, sotva ho však král v ruce měl, již očima jiskřícíma křičel: "Tak tě přece mám, ty prokletý zrádče, ty vrahu mého srdce! komorníku, svaž mu ruce i nohy!"

Sotva se však komorník hnul, chopil Beneda jeho meč za jílec, vytrhl ho z pochvy a rozťal toho v půli. Vratislav také nelenil a ze všech sil více a více Benedu, aniž by jej mohl zranit, dorážel. Beneda chránil se mečem komorníkovým a napomínal krále, aby ustal od takové nerytířské vraždy úkladné. Co tato půtka trvala, přiběhli dav královi rytíři z ležení, z nichž jeden statnému Benedovi střelil do boku šípem, druhý pak jej kopím prohnal. Beneda klesl mrtev k zemi. Vratislav neuměje krotit hněv, mstil se i na mrtvém, dal jej přivázat k ocasu svého koně, přes roští i trní vláčet a posléze do jámy vrhnout. Bystroň, věrný Benedův sluha, jenž za ním do králova ležení by přišel, vzal mrtvolu svého pána a přinesl ji do Míšně, kde před chrámem byla pohřbena.

Brzy po tomto činu nechvalném a krále tak nevhodném, Vratislav, když jej zlost přešla, dostavila se lítost tak veliká, že zastavil stavbu hradu a do Čech se vrátil. Při návratu domů cítil král hlodání svědomí a přišedšího do Prahy s trpkými výčitkami uvítal jej bratr jeho biskup Jaromír. To vše hluboce dojímalo vášnivou mysl Vratislavovu a tělo jeho i duch byly jak v nemoci. Každý večer, když na odpočinek se bral, bylo mu, jakoby po něm sahala ledová ruka, a když usnul děsily jej sny, jichž předmětem byl Benda. Mimo to rmoutily Vratislava ještě jiné starosti, hlavně vojna s vlastním jeho synem a dědicem trůnu, Břetislavem. I s bratrem Jaromírem, biskupem se rozkmotřil a to pro výčitky, které mu učinil za jeho brutální čin. Proto jej svědomí začalo silně nepokojit a na onen zločin krvavý pamatovat. Hledaje útěchu smířil se s bratrem biskupem a slíbil pokání a zbožným nadání m duši svou této viny smýti a Benedu zemřelého uspokojit.

Proto založil kolegiální chrám na Vyšehradě a nadal jej bohatě. Jak opravdovou měl lítost a se kál, ukázal tím, že při kopání základů chrámových sám dvanácte košů kamení a hlíny z hlouby vynesl, založil mše za zemřelého Benedu a kosti jeho z Míšně do kolegiálního chrámu přenésti dal. V roce na ten den, kdy dál pohřeb a kosti Benedovy pod náhrobkem uměle vypracovaným, na němž byl obraz Benedův, pochovány byly, modlil se král s kanovníky sboru. Pojednou cítil se chopen za ruku a spatřil stínovou postavu Benedy, která mu přívětivě kynula podle sebe kráčet. Klid náhle vrátil se v srdce královo. Po málo měsících Vratislav zemřel, když výslovně poručil, aby jej pohřbili v kolegiálním chrámu podle rytíře Benedy.

Jinaký byl konec Bartoňův. Od té doby, co cítil král výčitky svědomí, byl pohled na Bartoně nesnesitelný, i odstranil jej ode dvora. Bartoň odebral se tehdy na svou usedlost Bakov a tlumil svědomí své honbou a pitím. Jednou jej pozval na hody pán ze Studénky a tu Bartoň požil více vína než jindy. Když se koňmo vracel domů, strhla se najednou veliká bouře, rána hromová splašila koně a ten divoce uháněl přes pole a háje, nahoru a dolů až k vysokým skalám, kde se kůň dostal na jedno skalisko, a jsa stále celý divý, z něhož náhle skočil dolů, přičemž Bartoň z koně spadl a zlomil si vaz.

Od té doby uplynula sta let, Vyšehrad a Zvířetice leží ve zříceninách, ale starý kolegiální kostel sv.Petra a Pavla stojí dosud a vzpomíná jak na krále Vratislava, tak i na statného rytíře Benedu, jehož jméno zaznamenáno ctihodným Kosmasem - ač ne ku slávě Vratislavově - v dějinách českých, a bude se ještě tehdy lesknout, až o poslední zbytky obou staveb zmizí z povrchu zemského.

Vinařice: Tajemný dárce

Na vinařickém zámku, v neznámém místě pod zámeckými sklepy, je ukrytý poklad. Těšit se z něj kdysi mohla jedna chudá dívka, která se ze zvědavosti do budovy vloudila v době, kdy nebylo přítomno panstvo. Ujal se jí neznámý mladík, zavedl ji do podzemí a bohatě ji obdaroval.

Sýčina: Pověst o vzniku kostela

Ke kostelu se vztahuje několik pověstí. Podle jedné z nich na zámku na Vinařicích sídlil bohatý kníže, který měl tři hašteřivé dcery. Aby je potrestal, dal postavit na návrší v Sýčině tři věže a v každé z nich jednu uvěznil. Spolu se mohly sejít jen o půlnoci do jedné hodiny. Sestry ve věžích brzy zkrotly a už na sebe nebyly tak zlé jak bývaly.

Jednou se o nich dověděl mladý vladyka z Kokořínska. Tajně se seznámil s tou, která se jmenovala Eliška. Chtěl ji unést a oženit se s ní. Eliška souhlasila s podmínkou, že najde ženichy a pro obě sestry. To se vladykovi podařilo a na Vinařicích se slavila veliká svatba. Sestry odjely se svými manžely. Jejich otec panství předal svému synovi, který dal věže spojit chrámovou lodí a vznikla tak dnešní podoba kostela.

Pověst lze spojit se skutečnými osobnostmi. Tím bohatým knížetem byl asi míněn Jan Cetenský, který měl z prvního manželství dceru Johanku, z druhého Annu a Elišku. Kostel v Sýčině nechal postavit jeho syn Jiří, pozdější hejtman Boleslavského kraje. Oba byli pochováni v Sýčině a po nich další členové rodu.

Mnichovo Hradiště a okolí

Čertoviny

Před dávnými časy šel jistý hradišťský švec na houby. V místech, kde se říkává "V čertovinách", potkal ďábla. Změřili se od hlavy k patě a prohlíželi se nepříliš zdvořile. Po chvilce pravil smolou a sírou vonící čert: "Co jsi zač?" "Švec jsem, pane čerte!" "Propadl jsi peklu, ale ušiješ-li mi dobré boty, pustím tě!" "S největší radostí," odvětil švec. Změřil čertova kopyta a slíbil, že v sobotu bude obuv hotova. "Však to nebudu žádat zadarmo," pravilo čertisko.

Ve smluvený den nesl švec boty do Čertovin, kde byl satanem už netrpělivě očekáván. Tento zkusiv je, pochválil práci: "Říznou mi sekácky, ševče! Dobře šiješ!" "Jen jestli budeš také dobře platit," mínil tento. Když se čert k vyrovnání účtu neměl, pustili se do křížku a rvali se prý po celý rok tak úporně, až vyváleli ono údolí, které bylo odtud "Čertoviny" nazváno. Švec však za robotu ničeho nedostal a odpelášil s nepořízenou.

O dvanácti apoštolech

Blíže komína klášterského pivovaru je prý skryta hluboká studna. 30.dubna roku 1420 byl cisterciácký klášter Hradiště, na jehož místě stojí dnešní pivovar, napaden husitským bratrstvem orebským, vedeným Hynkem Krušinou z Lichtenburka. Mniši neměli prý již času k ukrytí soch dvanácti apoštolů z ryzího zlata, stojících v klášterním chrámu, z kteréhož důvodu je ponořili do zmíněné studně.

Obr Káč

Nad Mohelnicí žil v pradávných dobách hrozný černokněžník a obr Káč, jehož rozlehlý hrad po něm Káčov. Obr byl zaklet od svého nepřítele mocného kouzelníka, který ho proměnil v ohromný černý balvan a hrad v mohutnou horu. Takto zde musí stát až do soudného dne.

Čertovy šlépěje

Když ďábel cestoval světem, spěchal zdejším krajem mílovými kroky, jak dosvědčují stopy zanechané kopyty, z nichž pravá je otisknuta na skalním balvanu u Valečova, druhá v bažině pod klášterským pivovarem a třetí v lesním revíru, řečeném " Ve šlapce".

(Od Ještědu k Troskám XIII, 1935, č. 9-10)

O jeskyni Zlodějka

V jeskyni Zlodějce, kam - jak se tradovalo - mohl Babinský vjet i s koněm, prý byl kanál. Do toho kanálu, když nasypali řezanku, tak vyplavala v Jizeře. Babinský zde prý měl děvče,které si posílal pro víno a jiné potřeby. Rád se přestrojoval, nejčastěji se strojil za lesníka, vždy však se oblékal vybraně.

Velkou radost měl z toho, když mohl prohlásit: "Já jsem Babinský!" A když celá vesnice zmrtvěla a nikdo se neodvážil vyjít z chalup. V Rečkově u Poláků (asi 500 metrů od Zlodějky) měli služebnou a ta ho zradila tím, že ukázala jak odtamtud vychází dým. Mezi Bělou a Krupou v Hoblově chalupě vyslechla služebná z kláštera, která spala na peci, tlupu Babinského, jak mluvili o lupu. Ráno hned strachy utekla domů na Klášter.

(podle vyprávění Antonína Paříka z Nové Vsi zaznamenáno v roce 1963 - archív vlastivědného kroužku v Bakově nad Jizerou)

Jak Babinský posadil ženu na cvočky

Bylo to takhle po sv. Prokopu a konal se jarmark. Jakási babka šla pro sukni. Zula si střevíce a hodila je přes rameno, aby ušetřila podrážky. V lese někde u Maňkovic se zarazila. Z houštiny vyšel hezký mládeneček v mysliveckém. Babka se sotva z leknutí probrala, už šveholila: "I koukejme, takový hezký mládenec. Však jsem se bála , aby to nebyl tem mordýř." " A který babičko?", ptal se myslivecký. "No ten Babinský přeci!" Mládeneček se nějak zubil do knírku, opřel se o pěkně vyleštěnou dvojku, klobouček posunul frajersky na ucho.

"A kam tak nakvap babičko?" ptal se. "Ale, kam jinam než na jarmark do Hradiště. Potřebuji na posvícení kus kytlice na sebe." Povídali si povídali, mládenec pak nabídl babičce šňupeček. Vzala si jeden, vzala druhý. Zachutnal jí tabáček náramně. Kýchla a povídá: "Však jsem tuze ráda, že je tu člověk s flintou. Kdyby se tady natrefil ten Babinský, lotr jeden." "A vy ho znáte babičko?" zeptal se mládeneček. "Kdepak já, panenko mlíkosrbská, setkat se s ním nechci, takový holomek by měl viset na hambalkách a lidi by z něj měli dřít řemeny." Babka se pokřižovala.

Myslivec ji vyprovodil na kraj lesa. Tu si babka zase obula botky a opět přijala šňupeček. Myslivec jí podával dva měďáky, aby si koupila za ně cvočky do těch botek, vydrží prý dvakrát tak dlouho. Babka peníze lačně shrábla, poděkovala a pelášila k městu. "Já tu na Vás, babičko, počkám, abyste se zpátky nebála," volal za ní myslivec.

Babka byla tomu ráda a vrátila se z jarmarku coby dup. Kanafas na sukni nesla v ranečku a mimo to i plný kornout cvočků. "Neošidili Vás? To víte, Pán Bůh má všelijakou čeládku na tom světě. Víte co? Sedneme se tamhle u pařezu a ty cvočky přepočítáme." Babka souhlasila, sedli do mechu, hrábli do kornoutu a sázeli na pařez cvok vedle cvoku, pěkně špičkami vzhůru, jako když vojáci mašírují. A když je tak pěkně vyrovnali, myslivecký najednou babku popadl a zadnicí jí na ty cvočky posadil.

Jen zapištěla. "To máte, babko, za to, že jste Babinskému zlořečila. A přitom jste ho neznala. Za to budete mít teď proč nadávat, já jsem Babinský." Flintu na bedrech si nahodil a rychle zmizel v lese. Babka se křižovala cestou až domů a mezi tím tiše pohekávala. To místo vzadu jí safra pálilo.

(Bakovsko, r. VII/1965, str. 13)

Mohelnice nad Jizerou: Turkyně na Zásadce

Roku 1188 konal se v Mohuči sněm, na kterém se dalo mnoho Němců ozdobit křížem. Měli doprovázet svého Panovníka Fridricha Rudobradého na třetí velké výpravě do Palestiny. K německému vojsku se měli připojiti Čechové s knížetem, také Fridrichem, v čele. Evropa byla zachvácena žhavou touhou odníti Palestinu vyznavačům proroka Mohameda, aby zbožní poutníci nebyli vydáni jejich útiskům. Kníže se vrátil z mohučského sněmu uchvácen nadšením a po jeho návratu se rozešli po jeho říši hlasatelé, aby zvali na vojnu.

V Čechách nebylo jediného mladého rytíře, který by byl nezatoužil poslechnout knížecího přání. Kdo se již rozhodl, vyčítal druhým liknavost, ba lhostejnost. Podobnou výčitku zaslechl také panic ze Zásadky a velmi ho mrzela. Sám by se hned přihlásil, ale rodiče ho nepustí, mají ho jediného. Vydat se proti jejich vůli, ba dokonce tajně, na tak nebezpečnou cestu nechtěl.

Když o tom před rodiči prvně začal, uslyšel, jak tušil, že ho měli doposavad jako oko v hlavě a s bolestí by sestoupili do hrobu, kdyby ho turecká střela sprovodila ze světa. A matka vzlykala, však že není sám na světě, že mohou jít na vojnu takoví, kteří jsou živi z ruky do úst, kteří nemají co ztratit.

"Jaká by to byla spravedlnost, mamičko," namítl panic, "kdyby se jen chudí vydávali do nebezpečí, dokonce když nemají tak dobré zbraně jako zámožní? Však jste mně vždycky učívali, že Bůh může člověka vyvést i z jámy lvové. Bude-li jeho vůle, vrátím se zdráv a nikdo mi nebude vyčítat, že jsem se vyhnul obtížím, kde se jiní nevyhnuli."

Ta slova se otci líbila. Mluví z tebe pravý rytíř, udatný a ke všem stejně spravedlivý, pomyslil si a přestal mu bránit, ba dokonce manželce domlouval, aby synovi nezabraňovala. Pln radosti zamířil panic do zbrojnice, aby si vybral brnění na cestu, otec mu daroval nejlepšího koně a na něm se zakrátko vydal mladý křižák do Prahy, kde se vojsko shromažďovalo.

Třetí křížová výprava byla v samém začátku nešťastná. Český kníže Fridrich zemřel dříve, než se mohl vydat na cestu, a když se vojsko dostalo do Palestiny, utopil se německý císař v řece. Panic ze Zásady zůstal v prvních bojích nezraněn, ale potom ho také zdar opustil. V nějaké šarvátce upadl do zajetí a s jinými druhy stejně nešťastnými byl odvlečen do hradu mocného paši.

Všichni věděli, že je zle - Turci neradi dlouho živili své zajatce. Panicovi druhové byli skutečně brzy popraveni, pouze on sám se nějak zalíbil pašovi, nechal ho tedy na živu a přidělil ho k stárnoucímu zahradníkovi, aby mu konal těžké práce.

Mladý rytíř ovšem rád zaměnil žalářní kobku za krásnou zahradu, ale velice ho tížila vzpomínka na druhy, kteří tak žalostně skončili své mladé životy, i na rodiče, jimž nemohl poslat zprávu. Jistě budou myslit, že také zahynul. Ostatně - ztratili ho, jako by byl padl. Odtud se již nikdy nevrátí! Turek zahradník byl naštěstí dobrosrdečný chlapík. Pozoroval svého pomocníka, jak chodí ztrápený, a byl by ho rád potěšil několika laskavými slovy, ale co by to pomohlo, když mládenec nerozumí po turecku. I jal se ho přiučovat tureckému jazyku sám - jemu pro radost - se učil česky, až si mohli docela dobře porozprávět. I vyptával se Turek účastně, odkud je, má-li rodiče, a když zvěděl, že je z rytířského rodu, pokýval hlavou, že si to myslel, že je to na něm vidět.

"Kdybych si tu mohl aspoň na flétnu nebo loutnou zahrát a zazpívat," posteskl si mladý rytíř. "Hned by se mi ulehčilo. My Čechové už jsem takový národ, že nás někdy písnička postaví na nohy, když je nám zle." "Což o to," usmál se stařík, "nějak to uděláme." I pátral tak dlouho, až oba nástroje panicovi opatřil. Ještě toho večera rozléhaly se zahradou líbezné zvuky hudby a písní. Větřík je zanesl vysoko, až tam, kde byly komnaty pašovy jediné dcery. Otevřela okno dokořán a poslouchala se zatajeným dechem. Příštího dne sestoupila do zahrady a stařec jí musil zpovzdálečí ukázat zpěváka.

I promluvilo její srdce tak mocným hlasem, že přehlušilo její pýchu i náboženské rozpaky. Rázem si pěvce zamilovala, ale slůvka s ním zatím nevyměnila. Čekala, až otec na delší dobu odjede z domova, a pak vzkázala, že má zahradnický pomocník jít nahoru do jejího příbytku. V panicovi hrklo. Což dá-li Turkyně rozkaz, aby byl popraven? Snad ji obtěžuje jeho hra i zpěv. Dívka ho však přijala vlídně a přiznala se, jak ji dojímají jeho písně, že z nich tuší stesk. Panoš, dojat její dobrotou, dal se do vypravování o rodičích, o Zásadce a celé své vlasti. Poslouchala to jako pohádku.

Od té chvíle spolu rozmlouvali často. Panna přemluvila starého zahradníka aby jí umožnil schůzky s křesťanským jinochem, a stařec přivolil. Když je potom vídal v rozhovoru, najednou si pomyslil, jaký by z nich byl pěkný párek, kdyby byl mládenec Allahovým.

Pašova dcera však na Allaha nemyslila. Jí se líbilo, co jí panic vypravoval o své víře a zdálo se jí, že by se mohla bez rozpaků vzdát Allaha pro křesťanského Boha. Po dva roky se scházeli tajně oba milenci a nikdo je neprozradil. Konečně dívka přišla s návrhem, že by mohli spolu prchnout z hradu a dát se na cestu do krásných Čech, že chce být křesťankou a jeho věrnou manželkou. Její slova zněla zajatci jako nebeská hudba, ale přece varoval před nebezpečím. "Můj otec je prchlý, ale na obrátku zase pln dobroty," namítala panna, "i kdyby nás dostihl, jsem jista, že by nám odpustil."

Nedopověděla, že sama po celé noci nespala, než se rozhodla, vždyť měla svého otce velmi ráda. Teď vyčkávala, až se vydá na výpravu proti křižákům, o které dlouho mluvil. Jednoho dne si zavolal dceru, rozloučil se s ní a napomínal, aby se nebála, zanechá-li na hradě pouze služebnictvo. Nehrozí obava, že by se křižáci dostali až do těchto vzdálených končin.

Sotva ulehl mrak prachu za odjíždějícími, svolala panna své komonstvo a vyjevila jim svou vůli. Věděla, že mezi nimi není zrádce, ba že ji budou rádi provázet na daleké cestě. Ani starý zahradník se nebránil, vždyť lásce mladých lidiček přál! Jeli dlouho, až konečně se dostali přec šťastně přes české hranice.

Zatím vládl na Zásadce smutek. Rytíř a jeho manželka zvěděli, že mnoho českých rytířů se dostalo do zajetí a skončilo katovou rukou nebo bylo prodáno do otroctví. O jejich synovi nikdo nic nevěděl, zpráva nepřicházela, i připravovali se na to, že syna na této zemi už nespatří. Někdy naříkali, jindy jim bleskla v srdci nová jiskérka naděje.

Jednoho večera, když oba byli již na loži, zavadily jim o sluch známé zvuky - někdo zatroubil dole pod hradem. První vyskočila z lože matka. Tak, ano, právě tak znívala polnice když ji nasadil ke rtům její synáček. Je před branou! Netrvalo dlouho a paní omdlévajíc radostí tiskla k srdci svého tolikrát oplakaného jedináčka, potom jej objal zestárlý otec. Ale kdo je ta líbezná dívka, která opodál trpělivě čeká, až si jí povšimnou?

"To je má vysvoboditelka a má nevěsta," představil ji panic prostě. Přijali ji radostně a dívka si jejich denně rostoucí lásky zasloužila. Poddaní říkali, že jí dobrota hledí z očí, a byli by pro ni do ohně skočili. I s jejím lidem se všichni záhy spřátelili. Krásně, veselo bylo na Zásadce, jen jedna starost visela nad mladými manžely jako těžké mračno. Je pravda, že Turecko je velmi daleko, ale rozhněvaný paša přece může najít cestu do Čech. Pak bude zle! Přešlo pět let a nic nepříjemného se nepřihodilo. Naopak, štěstí celé rodiny vyvrcholilo narozením pacholíčka.

Zatím paša je už dávno hledal. Jak našel své sídlo prázdné, ihned uhodl, kdo mu dceru vzal, a vzplál takovým hněvem, že vykonal strašlivou přísahu, že je zbaví života, jen až je dostihne. Provázen velikým počtem svého lidu vydal se na cestu. Šli kudy-tudy, paša totiž nevěděl, odkud jeho zajatec pochází ani jak se jmenuje. Sjezdil mnoho, mnoho zemí, celé čtyři roky bloudil Evropou a poptával se, který z rytířů si přivezl z Palestiny nevěstu Turkyni, ale nikdo mu neuměl říci. Zásadka byla zapadlá do lesů jako jezevčí doupě a mladí manželé žili sobě, nedbali o svět, málokdo o nich věděl.

Plynul již pátý rok od pašova odjezdu z Turecka, když mu konečně přišlo na mysl, že by se měl jeho derviš optat hvězd, kudy by se měli brát. Podle dervišovy rady dali se podél Jizery. Bylo pozdě večer, když se dostali skoro k samé Zásadce, ale nevěděli o tom a zůstali na noc v lese. Když ráno vstali, hlásil jeden služebník, jaký měl podivný sen: nezruší-li paša přísahu, že dceru a zetě zahubí, nenajde je kdyby byli na dosah jeho ruky.

"Sen je sen," prohodil Turek a rozlícen naopak řekl,že jim neodpustí, Allah mu je svědkem. Toho dne se točili tmavými lesy kolem hradu, jako by bludný kořen překročili. Do noci hradu Zásadky nenašli, ač se derviš dušoval, že je skoro u cíle.

Ráno jiný Turek sloužící tvrdil, že měl stejný sen o pánově přísaze, jako jeho druh minulé noci. "Sen je sen, já ničemu takovému nevěřím." Zase bloudili po celý den cestou necestou a musili nocovat pod klenbou mocných dubů na břehu Jizery. Té noci dostal sám paša přísný rozkaz, aby odvolal hříšnou přísahu, i poslechl konečně tajemného hlasu a zrušil ji. "Až se ráno probudíš," zvěstoval mu neznámý rádce, "podívej se k východu. Uvidíš tam hrad, kde žije tvá dcera." Sotva se rozbřesklo a paša se vzbudil, vskutku docela blízko svítilo se v sluneční záři cimbuří pevného hradu. I nasadil Turek polnici k ústům a zatroubil.

Jako před pěti lety rytířova matka poznala syna po zvuku polnice, tak její snacha nyní okamžitě věděla, kdo stojí před branou. I její muž se upamatoval, že takové famfáry slýchal tam daleko ve Svaté zemi. Vyhlédne z okna a vidí vojsko, na jehož praporu je zlatý půlměsíc. Zbledl leknutím. "neboj se," domlouvala mu jeho žena, "je to můj otec, ale mám tušení, že se nám nic zlého nestane. Půjdeme mu naproti." I dal rytíř rozkaz, aby se posádka nechystala k boji, a se svou manželkou vyšel beze zbraně z hradu ven.

Když se přiblížili, padli na kolena a postrčili svého synáčka do náruče pašovy. "Dědečku," zažvatlal pacholík po turecku a bez strachu se díval starému Turkovi do očí. To přemohlo nadobro hněv starého bojovníka. Se slzami v očích objal svého vnuka a potom dal dceři i jejímu choti své požehnání. Kuchařky si pak mohly nohy uběhat, jak spěšně byla chystána hostina na počest milého pantáty a jeho družiny. Když usedli k tabuli, Turek všecko pověděl, jak dlouho je hledal a kterak ho sen obměkčil.

"Už vidím, že stojíte pod ochranou mocnějšího Boha, nežli je Allah, jemuž jsem přísahu vykonal," končil své vypravování a dodal, že na místě, kde posledně nocovali, postaví křesťanskou svatyni. Když potom poznal, v jakém míru a štěstí žije jeho dcera, zatoužil zůstat s ní navždy. I poslal své lidi, aby jeho majetek v Palestině prodali a co se dá odvézti, aby dopravili na Zásadku. Jeho nákladem byl tehdy prý zbudován pod hradem kostel v nynější Mohelnici a zůstal po něm památkou.

Podnes je na něm vidět zvenčí hlava Turkyně. Daleko široko není tak staré svatyně. Pochází opravdu ze 12. století v románském slohu. Stavbou se tak liší od okolních kostelů, že lidé věřili, že je zbudován tureckým způsobem.

zdroj

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář