Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kumburk

 https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/47/Kumburk_letecky.jpg

 

O pokladu na Kumburku


V zasypaném sklepení na starodávném Kumburku hradě nechá se na Velký pátek před sluncem východu nalézt, podobně jako např. na nedalekém Bradlci, nemalý poklad. Zlato a klenoty po staletí bedlivě střeží ohnivý kohout s ostrým zobákem a žhavými drápy. „Markvart usadil se na kopci, protilehlém strmému návrší, na němž se tyčil Bradlec, avšak vyšším – jak pravil, aby měl souseda v dobrém dohledu. Vznosnému hradu pak dal jméno Zlatý vrch, podle svého pokladu, jehož přebytek uschoval ve sklepení pro své potomky. Prý krásná Kumánka, znalá tajemných věd, na zlato kouzlo položila, aby je nikdo cizí nemohl znovu uloupit.Ohnivý kohout je hlídá, a bílá paní, první hospodyně na Kumburce, přichází obnovit své čáry... O ukrytém pokladu doslechl se kdys také jeden chudý tkadlec z nedaleké vsi.V předvečer onoho osudného dne nechal si u pana faráře posvětit hromničku a časně z rána vydal se na Kumburk. S námahou vlezl do polozasypaného tmavého zatuchajícího sklepa. Ale ani ve světle posvěcené svíce nemohl žádné zlato najít. Při neopatrném pohybu zhasl mu však náhle plamen hromničky. Tu okamžitě zjevil se ohnivý kohout. Nešťastný tkadlec dal se před útočícími drápy a zobákem vyslance pekel na zmatený útěk. Přes spadané kamení klopýtal k v dálce prosvítajícímu východu ze sklepení. S vypětím všech sil, krvácejíce z mnoha ran, vydrápal se ven z děsivého podzemí. Polomrtvý strachem dovlekl se zle pochroumaný tkadlec domů. Rány utržené od ohnivého strážce bohatství se mu však již nikdy plně nezacelily. I nešťastníkova vystrašená duše chřadla a chřadla, až
po několika týdnech opustila jeho tělesnou smrtelnou schránku nadobro. Poklad kumburský tak stále čeká na jiné odvážlivce. Kdo z dalších smrtelníků asi bláhově podlehne mámivému a zlověstnému šeptání o lehce získaném bohatství?


O vodní víle


Dominantou novopackého kraje je již po tisíciletí její temný strážce, který v současnosti nese název Kumburk. O toto jméno dělí se spolu s kdys vznosným hradem původního pyšného německého Zmiňované tvrdé panské sídlo je na čedičovém vrcholu pevně usazeno již více než sedm staletí.Tisíciletí před položením základního kumburského kamene pokrýval kopec a okolní krajinu hustý a neprostupný prales, který sloužil jako bezpečný domov rozličným čarovným bytostem. Některé škodily a lidé se jich báli, některé naopak byly pro svůj kladný přínos s úctou a v pokoře uctívány.Na nejvyšším místě temné hory byla později vystavěna drobná pohanská svatyně, kde pradávní obyvatelé kraje vzývali a uctívali bytost nejváženější - zdejší Vodní vílu. Vznešená víla obývala hluboké jezero skrývající se v nitru hory, svými kouzly ovládala okolní prameny, potůčky i životodárný déšť. Drobný pramínek vytékal i na vrcholu samotném - přímo ze skály pod svatyní. Po dlouhá desetiletí kraj nepoznal, co je neúroda a hlad. Zničující děště, či následná sucha nikdy neohrozila zdejší skromná hospodářství a drobná políčka. Jako poděkování přinášel místní lid každoročně po sklizni do svatyně Vodní víly část ze své úrody. Jen jednou za rok, v den díků mívala voda prýštící ze zdejší skály léčebné účinky, strádající člověk omytý touto vodou jakoby se v tento den znovu narodil.jména Goldenburg - Zlatý hrad. Uplynula staletí, do zdejších končin přišli další lidé a s nimi jiné zvyky a jiná náboženství. Svatyně zůstala časem opuštěna a pozvolně propadala zkáze. Na Vodní vílu se téměř zapomnělo. Dominantní skalnatý vrchol později přilákal bojovníky z řad nových obyvatel, kteří na troskách svatyně postavili strážní dřevěné sídlo.neuznávali božstva dřívějších obyvatel. Přes varování obsažené v dávných legendách znesvětili nakonec i samotný kouzelný pramen prýštící ze skály pod již zaniklou svatyní. V tom okamžiku se hora otevřela a skromný hrádek i s narušiteli navždy zmizel na dně podzemního jezera. Pramínek vody se následně ztratil a již nikdy se neobnovil. Přešla další dlouhá staletí. Do pohraniční krajiny přišel za vlády silného přemyslovského krále Václava II. i jistý Markvart – bojovný pán zrozený v erbu lvice, který na svých nebezpečných cestách nashromáždil značný zlatý poklad. Zalíbil se mu zdejší kraj i opuštěný vrchol hory. Nechal zde vystavět nový pevný kamenný již hrad, který nazval Goldenburg. Dlouhé a dlouhé měsíce zabrala stavba vznosného sídla. Za několik let byl pyšný hrad již téměř dohotoven, ale pán přesto nemohl být zcela spokojen.Nejdůležitější část pevnosti, totiž studna, byla stále bez pramene životodárné tekutiny. Více než sto loktů bylo již ve tvrdé skále namáhavě vyhloubeno.Každným týdnem pokročili mistři havíři těžce o několik dalších pídí v tvrdé skále a na vodu stále nenarazili. Přišel den, kdy práce na studni přišly pokladnu pana Markvarta na stejnou částku jako výstavba pevnosti samotné. V ten okamžik bylo další hloubení pozastaveno. Jeden z hradních sloužících poradil následně hradnímu pánu návštěvu prastaré čarodějnice, která sídlila někde v místech dnešní syřenovské hájovny. Stará vědma mu při návštěvě následně poradila, jak přivolat z hlubin jezera skrytého v temnotě nitra hory Vodní vílu.Tito cizinci však Po návratu na hrad se pán zařídil dle vyslechnuté rady. Vodní vílu tak opravdu vyvolal a svěřil se jí se svým trápením. Víla pána pozorně vyslechla a přislíbila mu svou pomoc. Jako dar pro podzemní říši však požadovala za každý rok, ve kterém bude ve studni voda z čerstvého pramene, jeden třpytivý zlaťák z pánova bohatství. Část Markvartova pokladu tak měla být vhozena jako jistá úplata právě do nové studně. Kolik věnuje pán zlaťáků, tolik let bude prý následně v hradní studni stále čirá voda. Až však bude zlatý obsah vhozeného měšce vyčerpán, zmizí navždy nejen pramen, ale i celý hrad, který se zřítí v podzemní jezero v nitru hory. Pán nabídku s těžkou hlavou přijal a vše dle domluvy vykonal.Nikdo se již nedoví, kolik zlaťáků bylo tehdy nakonec do hlubiny nové kumburské studně panem Markvartem vhozeno. Pravdou zůstává, že hrad následně nikdy nezůstal bez zdroje nejčerstvější pitné vody. Dávno zmizel rušný život  z kumburských zdí, hluboká studna byla již věkem polozasypána… Jistotou
zůstává, že hrad kumburský prozatím stále ještě na svém místě pevně stojí. Kolik páně Markvartových zlaťáků na dně starobylé studnice ještě asi zbývá???


O čertovi na Kumburku


O panu Markvartovi – prvním známém držiteli a předpokládaném staviteli hradu
Kumburku - hovoří staré pověsti jako o pánu nepokojném. Ve válkách v daleké
cizině nashromáždil prý značné jmění, za které vystavěl pyšný hrad, jenž nazval Goldenburg – Zlatý hrad. Střechy pánova vysokého paláce byly prý kryty pravým zlatem, veškeré kování i ozdobné prvky byly kombinací zlata, stříbra a drahých kamenů. Zdrojem pro tuto okázalost prý bylo zdánlivě nevyčerpatelné pánovo bohatství, které bylo uloženo v pevných dubových okovaných truhlách v nejhlubším kumburském sklepení. Nikdo kromě hradního pána neměl do tohoto sklepení přístup. Nepočetní a rychle se měnící sloužící vyprávěli pak v podhradí o ohlušujícím rachotu a lomozu, které se o každém měsíci úplňku z těchto podzemních míst ozývaly. Nejděsivější byly pak zkazky o pachu síry a o jasném světle prodírajícími se následně kolem škvír přepevných dveří. Časem tak nenašel se již téměř nikdo, kdo by dobrovolně na hradě delší čas ve službě vydržel.Jedním z nemnohých stálých pánových věrných byl moudrý zbrojnoš Havel,který již dříve s panem Markvartem nesčetná nebezpečná dobrodružství v daleké cizině prožil. Spolu s ním navrátil se zpět i do vlasti, kde na novém pánově hradě prožíval podzim svého života. I jemu běhal o každém úplňku mrazivý chlad po zádech, přesto se nikdy neodvážil pídit po bližších podrobnostech. Příčinou byl mu hlavně strach z hněvu pána samotného. Havel sice nebyl žádný bázlivec, již dříve však mohl na svých druzích poznat, jak krutě a bez milosti trestal Markvart sebemenší provinění proti svým příkazům. Přešla dlouhá léta. Na Havlově i Markvartově hlavě přibylo bílých vlasů. Přišel pomalu den, kdy mělo uplynout dvacet pět od pánova návratu do Čech a od jeho rozhodnutí o výstavbě Zlatého hradu. S ubíhajícími dny rostla pánova nepokojnost a zloba, které následně přerůstaly v hrozivé výstupy a výpady proti lidem nejen v okolí. Veškeré služebnictvo i obyvatelé z podhradí raději opustili ze strachu z Markvarta zdejší kraj. Na pyšném oněmělém hradě zůstal nakonec spolu se zlým pánem jen Havel.
Den před výročím pánova návratu do vlasti povolal Markvart zbrojnoše Havla
do svého paláce. Havel nestačil se diviti tomuto pozvání a následně nevycházel ani z údivu z neskutečného bohatství v pánových komnatách. Nejen střechy, ale i vnitřní stěny a veškeré pánovy věci byly zhotoveny z nejčistšího zlata. Markvart povšiml si Havlova údivu a svěřil se mu následně se svým strašným tajemstvím. Uzavřel prý před výstavbou hradu smlouvu s čertem, který mu pak dlouhá léta o každém úplňku plnil jeho truhly dalším a dalším zlatem. Výměnou však požadoval za pětadvacet let Markvartovu duši. A čas, kdy si měl čert přijít pro slíbenou duši se nesmlouvavě přiblížil. Již následující den měl si pekelník odnést kdys přislíbené. Moudrý Havel se zamyslel a následně sdělil pánovi svůj plán, jak zkusit vyslance pekel lstí přemoci.

Druhý den úderem půlnoci, přesně dvacet pět let od neblahé úmluvy, objevil se v Markvartových komnatách pekelník, aby hradního pána odnesl s sebou do říše temnoty. Hradní pán se však dle Havlovy rady začal čertu vysmívat, dotýkal se obzvláště jeho síly, na které si ješitní pekelníci dost zakládají. Takovéto řeči pekelníka silně popudily a Markvart nakonec dosáhl svého cíle – zdánlivě bláhové sázky s rozohněným čertem. Ďábel pánu ve zlosti slíbil jako důkaz své síly přenést z místa za dnešními Prachovskými skalami na Kumburk převelkou tmavou skálu.Podaří-li se mu však skálu přenést do prvního kohoutího zakokrhání, vezme si s sebou nejen pána, ale zároveň zavalí hrad. Prohraje-li však čert, pozbude dávná úmluva platnosti a pánova duše bude zachráněna. Podáním ruky potvrdili sjednané a čert vyletěl k místu, které mu pán vyznačil. Doletěl na místo a pevně sevřel mohutnou skálu ve svých chlupatých tlapách. Ale co to, skála, která se v kraji pískovcových skal zdála jen jakoby položena na povrchu, pevně drží v zemi a nechce se ani o píď pohnouti. Čert roste a vydává ze sebe veškerou sílu. Leč opět marně. Nakonec ve zlosti udeří do skály a ta pukne na tři kusy. Pekelník uchopí vprostřed ležící největší kus a těžce vyletí s prvním nákladem k Markvartovu hradu. Na místě tak na něj dále čekají pouze přineseným kamenem samotný Zlatý - dva nové osamocené skalní sloupy a kupa hrubého čedičového kamení. Čertovu cestu však ze zlaté střechy kumburské sleduje i Havel. Pekelníkova tmavá silueta každým okamžikem roste a mohutní. Havel neváhá a zapaluje od skryté svíčky velkou smolnou louč. Jasné světlo louče tančí po zlaté střeše, která začne z výšky zářit jako nové zlatavé slunko do širého kraje. Náhlá změna probudí i kohouty, kteří domnělý nový den začnou vítat hlasitým kokrháním. V ten okamžik znavený čert zlostně upustí skálu a navždy zmizí. Pánova duše je tak zachráněna.S příchodem skutečného svítání si Markvart povšimne v místech nedaleko svého hradu, kde čert svůj náklad upustil, nové mohutnější nižší skály tvaru půlměsíce - symbolu noci.Na tomto skalisku pak nechá pro moudrého Havla vystavět nový hrad, který je později nazván Bradlec. A místo za Prachovskými skalami, ze kterého čert skálu přenesl? I ono bylo později důmyslně využito pro stavbu přepevného hradu, který byl podle charakteru místa nazván příhodně Trosky.Švédové na Kumburku V únoru roku 1634 v příhraničním městečku Chebu definitivně zhasla kdys oslňující hvězda velkého evropského vojevůdce a diplomata Albrechta z Valdštejna. Jako první sníh ve slunečních paprscích zmizely z jeho bývalého panství štěstí a mír. Houfy cizích vojsk vtrhly z okolních, hrůzami dlouholeté války již zbídačených krajin do této Šťastné země. Nejničivěji počínaly si pak švédské houfy chtivé pomsty za smrt svého krále Gustava II. Adolfa, kterého v bitvě u Lützenu o dvě léta dříve porazil se svým vojskem právě Albrecht z Valdštejna.Podobni prudké kalné vodě při jarním tání rozlila se švédská nepřátelská armáda po okolní krajině. Jako ovce, které se po ztrátě svého pastýře ve strachu bezhlavě rozprchnou, opustily původní hradní posádky některé pevnosti bývalého Valdštejnova panství. Švédský oddíl, který v tichosti jednoho večera s opatrností prozkoumával zdejší krajinu, tak našel brány opuštěné kumburské pevnosti otevřené. O pár hodin později rozléhaly se již hradním nádvořím příkré rozkazy důstojníků švédské soldatesky. Na dlouhá léta stal se pak Kumburk pevným zázemím tohoto cizáckého vojska. Více než jedno desetiletí vraceli se do obsazené pevnosti švédští vojáci z bojů a loupeživých výprav do blízkého i vzdáleného kraje.Nesčetné bohatství pobrané církvi i měšťanům v Nové Pace, Jičíně a v dalších obcích zaplnilo pustnoucí hradní komnaty. V prostorách dolního hradu tísnila pak se stáda koní a skotu, v hradním příkopu proháněla se hejna drůbeže a vepříci, kteří s chutí sežrali vše, co bylo do těchto prostor přes horní hradbu vhozeno.Marné byly zoufalé pokusy slabých císařských vojsk o dobytí a zpětné obsazení kumburského hradu. Jejich nepočetné voje roztříštily se o vnější hradební okruh, desítky vojáků vydechlo pak naposledy u paty starých přepevných zdí.Již téměř tři desetiletí leží nad Evropou temný válečný mrak. Předzvěst jasných dnů-míru však pozvolně začíná procházet jeho tmavými vraždícími parami. Desítky a desítky rozličných povozů s bohatou kořistí směřují v tento čas z těžce zkoušeného Království českého v doprovodu stahujících se švédských vojáků zpět do jejich vzdáleného severského království. Také na nádvoří Kumburku je na několik vozů nakládáno velké bohatství, které bylo za dlouhá léta Švédy násilně pobráno z okolní krajiny. dlouholetého švédského sídla. Zbývá už jen jediný povoz a několik posledních švédských vojáků chystajících se k odjezdu pod velkou věží kumburskou. Ještě jednou rozléhají se vydrancovaným hradem kroky severských vojáků, poslední Vůz za vozem se skřípotem navždy opouští zdi cennosti jsou ukládány a pevně uchycovány na přetížený vůz. Z bývalé komnaty švédského velitele je jako poslední vynesena prastará okovaná truhlice s pevnými zámky a velkou pečetí na víku. Při chvatném nákládání na vůz se však truhla sesmekne, ranou o dlažbu odskočí vysype se nezměrné bohatství – stovky a stovky rozličných zlatých mincí nashromážděných za dlouhá léta rabování ve zdejším kraji. Ve vojácích probudí se rázem skryté dravé kořistnické šelmy. S tasenými zbraněmi bijí se bývalí druhové o kousky mámivě třpytivého kovu povalujícího se v prachu nádvoří. Spolu se životy unikajícími ze zraněných těl rozplývají se navždy i dávné sny o návratu do dalekého, často vzpomínaného severského domova. Poslední z přeživších spěšně ukládá těžce vykoupené zlato zpět do truhly. Aby zakryl stopy po zběsilém masakru a návazující loupeži, přenáší pobité vojáky do hradního paláce a pevnost samotnou posléze zapálí. Na jeho cestu svítí mu následně jasná zář požáru zanikajícího starobylého sídla. Zůstává jistotou, že ani tento unikající bojovník již nikdy nespatřil svoji drsnou severskou domovinu. Zvěst později zpětně hovoří o neznámém osamělém bohatém muži se severským přízvukem, který se krátce po ukončení třicetileté války usadil daleko ve slunné Itálii. Zemřel prý ve vysokém věku jako vážený občan, který pro svůj nový domov mnohé dobré skutky vykonal. A duše v šarvátce zabitých hamižných švédských vojáků? Údajně dodnes bloudí po pobořeném hradě a za jasných měsíčných nocí na místě pod velkou věží marně hledají dávné ztracené bohatství. její víko a k nohám překvapených vojáků O Sněhové princezně Stalo se tak prý za slavné vlády krále železného a zlatého – Přemysla Otakara II. České království vyrostlo v těchto letech v nejmocnější státní útvar tehdejší střední  Evropy. Promyšlenou a důraznou domácí i zahraniční politikou rozkvétala jako květy z jara naše zem, vyrůstaly nové přepevné hrady a pyšná bohatá města. Po důležitých střežených zemských stezkách se každodenně ubíraly desítky povozů až po okraj naložených spotřebním i vzácným zbožím. Bohatl a sílil moudrý král, bohatl a sílil i jeho pracovitý lid. Rozlehlé šťavnaté louky podobny těžkým zeleným kobercům pokrývaly rozsáhlá území sousedíce s neprostupnými pohraničními lesy a neschůdnými močály. Půdy byl v rozrůstajícím se království dostatek, nebyl však téměř nikdo, komu by se tato půda stala matkou, kdo by se na ní trvale usadil a ji obdělával a hýčkal.Proto spolu s kupeckými karavanami přicházeli do Čech na pozvání panovníka i někteří obyvatelé z germánských zemí. Jejich hlavním úkolem bylo společně s nepočetným českým obyvatelstvem kolonizovat a střežit doposud nepřístupné oblasti Přemyslovy rozkvétající říše. Němečtí kolonisté, kteří se na přání krále usadili v severovýchodních Čechách, měli prý svůj původní domov i někde v kraji pod horou Hohe Meissner. Na tomto místě opředeném po staletí pověstmi a legendami žila prý Frau Holle – Sněžná královna. Tato Sněžná královna měla prý několik dcer. Jedna z těchto poslušných princezen na přání matky následovala německé kolonisty i do jejich nového domova na slovanském východě. Usadila se prý následně na dominatní hoře, kterou dnes známe pod jménem Kumburk. Dlouhá léta žily původní i noví kolonisté v kraji pod horou v poklidné harmonii, tvoříce dle přání Přemysla Otakara svůj malý ráj na zemi. Dlouhá léta nepoznal zdejší lid hlad a strasti kruté zimy. Sněhová princezna žijící na hoře kumburské vždy vládla v zimním čase ku prospěchům svým dětem - kolonistům. Sníh býval spíše než nepřítel jemnou prachovou peřinou, pod kterou tiše spala budoucí úroda - blahobyt zdejších pracovitých obyvatel. Mírný mráz nikdy nezahubil to, co se mělo probudit s prvními jarními dny. Lid svou zimní vládkyni miloval a oslavoval.Každoročně pořádala se pak z jara bujará veselice na počest Sněhové princezny. Tímto veselým rejem děkoval lid své ochránkyni. Po této slavnosti odcházela pak spokojená a šťastná princezna do ticha a chladu své jeskyně, kde spala několik dlouhých měsíců klidným zaslouženým spánkem, těšíce se na začátek nových zimních dní a svůj milovaný lid. Přešla slunečná léta, čas jako by se zde však zastavil. Tvrdou prací vydobil si zdejší spravedlivý lid harmonii a mír. Náhle však přišla bouře a svět se zhroutil. Nešťastné léto roku 1278. Král železný a zlatý umírá zrazen v krvavé bitvě na Moravském poli. Jako krev z Přemyslova zkrvaveného těla, tak zmizel i z království českého mír, bezpečí a prosperita. Cizácká vojska, která se dříve neodvážila na zlaté a železné království v srdci Evropy ani podívat, vtrhla do země padlého hrdinného krále - loupíce a ničíce vše, co jim přišlo do cesty. Jeden z nepřátelských houfů dostal se později i do severního pohraničí – do odlehlých míst pod horou Kumburk. Právě v den další každoroční slavnosti na počest Sněhové princezny zaburácely kopyta cizáckých koní na zdejších kamenitých cestách. Již chystají se loupežníci v jejich sedlech k dalšímu drancování a ničení. Již tasí meče a pobízejí své koně do zběsilého běhu. Podobni tmavé nezadržitelné lavině valí se na něšťastnou osadu a její obyvatele. K chatrčím kolonistů však nikdy nedoběhnou. Náhle zvedne se totiž prudký ledový vítr severák, který mrazivým dechem vítá nezvané hosty. Tisíce a tisíce ostrých mrazivých jehliček zabodává se do tuhnoucích tváří nenáviděných nájezdníků.

 

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/2a/Z%C5%99%C3%ADcenina_hradu_Kumburk_06.JPG/2336px-Z%C5%99%C3%ADcenina_hradu_Kumburk_06.JPG

 

Železné meče a nože začínají útočníky pálit v dlaních jako pekelný oheň. Zaskočení raubíři odhazují s bolestí své zbraně a dávají se na zmatený útěk. Ledový dech rozlobené a uražené Sněhové princezny mají ještě dlouho ve svých patách… Přešla dlouhá staletí, v kraji pod Kumburkem prožily svůj život další a další generace vzešlé nejen z řad původních Přemyslových kolonistů. Nikdo z nich však nikdy nezapomněl na to, jak dobrá princezna zachránila životy jejich předků a jejich domovy. Doba se změnila, ve zdejším kraji již po většinou žijí zcela jiní lidé. Málokdo dnes ví, co se tehdy - v neklidné době po Přemyslově smrti - vlastně odehrálo a kdo stál v pozadí. A princezna samotná? Po odchodu původních kolonistů spí prý stále ve své jeskyni na svahu hory. Občas se prý těžce probudí ze sna a s marnou nadějí se smutně rozhlédne. Tehdy se prý spouští velké sněžení a kruté mrazy. A staří obyvatelé v těchto chvílích vypráví, že Sněhová princezna pláče a teskní pro své dávné děti z lidského rodu, na které zde stále věrně čeká. Vlkodlak pod Kumburkem Snad nikdy více nečinily se kmotřička smrt a její bratr zmar v našem kraji tak čile jako v nešťastném roce 1442. Neklidná doba po ukončení husitských válek vzývala sílu meče a právo opětovně ustoupilo do pozadí. Rozličné drancující houfy tvořené povětšinou zběhy z bývalých armád křižovaly touto dobou po území těžce zkoušeného království českého. Mnoho hradů bylo v tuto dobu násilně obsazeno a sloužilo následně jako pevné základny pro loupeživé výboje do okolí. Jedním z těchto obsazených sídel byl i hrad Bradlec. Kdys hrdé sídlo jednoho z nejpřednějších a nejvzdělanějších šlechtických rodů pánů z Jenštejna podlehlo náhlému přepadu bandy lotrovské. Marný byl chabý odpor zaskočeného purkrabího Miloty z Čeňova a jeho nepočetné posádky. Právoplatný majitel hradu Bradlce Hynek Krušina z Lichtenburka a na Kumburce tak během okamžiku přišel o jednu  Ze svých pevnějších opor. Navíc od této chvíle musel chránit svůj hrad Kumburk před možným útokem loupežníků právě z nedalekého Bradlece. Celé jičínsko bylo již téměř zničeno opakovanými nájezdy drancující soldatesky. Větší cennosti a zásoby drahocenných již potravin byly tajně schraňovány na některých farnostech v okolí. Jednou doslechli se bradlečtí loupežníci o dobře zásobených utajovaných sklepích na faře v nedaleké Nové Vsi. Jako velká voda vtrhli na rozkaz svého divokého velitele na půdu svatého stánku, neohlížejíce se napravo ani nalevo. Hrubou silou přinutili pak promluvit některého ze sloužících. O něco později byl bohatý lup naložen na odcizený vůz, který zamířil k branám blízkého Bradlece. Radost raubířů z nebývale lehké tučné kořisti však neměla dlouhého trvání. Krátce před dosažením Bradlce rozčísl tmavé nebe ostrý blesk, který následně zahubil pyšného vůdce loupežníků. Následný hrom ohlušil nebývalým rachotem ostatní loupežníky a splašil jejich koně. Když se nebe opět rozjasnilo, naskytl se vyděšeným loupežníkům krutý pohled. Bleskem zasažené tělo jejich velitele bylo zčernalé žárem nebeského ohně. Jeho oči byly však otevřeny a rudě zářily. A zlatý, kdys uloupený křížek, který po léta raubíř nosil na svém krku, beze stopy zmizel. Loupežníci si to vše vyložily jako zlé znamení. V tichosti pak pochovali svého vůdce někde v půli cesty mezi Kumburkem a Bradlecem. Od této chvíle začaly se v kraji dít divné věci. Již další den po rychlém pochování spáleného těla jel jeden z loupežníků kolem místa prvotního velitelova posledního odpočinku. Ke své hrůze našel neumělý hrob otevřen… a prázdný. Zčernalé tělo zmizelo. Bledý strachem vrátil se zpět na Bradlec, aby vše sdělil svým druhům. Vínem rozkurážení vojáci raubíři však nedali ani na toto znamení. Někteří z nich následně vsedli na koně a vyrazili do kraje za vidinou další kořisti. Uplynula již pozdní večerní hodina, věžní hodiny v nedalekém Jičíně odbily již půlnoc. Vojáci se přesto stále nevraceli. Znepokojení loupežníci marně čekali na své druhy až do bílého rána. Teprve s prvními ranními paprsky vrátila se jim odvaha a vyrazili po stopách svých druhů. Při pohledu, který se jim naskytl na konci jejich cesty, ztuhla i jim krev v žilách. Těla, která ještě předešlého dne byla zdravá, silná a plná života, ležela potrhána v nejděsivějších polohách. Na hrdlech a vyděšených tvářích mrtvých nešťastníků byly patrné stopy po ostrých drápech a zubech. Téměř všichni loupežníci vyložili si toto neštěstí jako útok dravé zvěře z okolních tmavých lesů. Jen jeden z lotrů, kterého nazývali Student, stál zamyšleně v pozadí a odmítavě zavrtěl hlavou. Uplynulo několik hrozivých dnů. Zohavené mrtvoly nalézané následně v okolí byly všeobecně přičítány na vrub právě bradleckým loupežníkům. Nevyslovitelná hrůza a strach z budoucích dnů rozšířily se krajem. Na hradě kumburském byl v tento očekáván posel s důležitou listinou z Prahy. Dobrá krmě a víno zdržela jej však v jedné z jičínských krčem. Slunce naklánělo se již ke konci své pouti, když rozjitřený jinoch těžce usedal do sedla svého koně, aby se vydal k cíli své nikdy neprojel. Zkrvavené mladíkovo tělo i s listem nalezli druhý den kumburští zbrojnoši blízko svých hradeb. Popuzený kumburský pán přiřknul zavraždění královského posla z nevědomosti taktéž raubířům na nedalekém Bradleci. Sám se svou posádkou byl však loupežníkům nepříliš silným soupeřem. Okamžitým zvláštním poslem informoval tak o nešťastné události královské úředníky v Praze, zároveň připojil i list se stížností na nevítané hosty na blízkém Bradleci a Kozlově. Prosebný pánův list byl v Praze vyslyšen. O pár dnů později vítal těžce zkoušený kraj vojáky zemské hotovosti, kteří následně loupežnická sídla, Bradlec i nedaleký Kozlov, oblehli a dobili. Většina raubířů byla zabita přímo v boji, přeživší byli následně uvězněni v kruté vazbě na hradě Kumburku. Vojáci postavili si po  cesty – k blízkému pevnému hradu Kumburku. Jeho branami však již vítězném boji svůj krátkodobý vojenský tábor pod hradem Kumburkem. Jejich velitel chtěl jim dopřát odpočinku, zároveň se chtěl radit s kumburským pánem o osudu nejen zadržených loupežníků. Ticho následující noci nečekaně děsivě proťal další bolestný křik. Ráno byly nalezeny v blízkosti dočasného ležení zohavená těla mrtvých a umírajících královských vojáků. Jeden z těchto mužů však stačil ještě před svým skonem z těžka vypovědět cosi o velkém muži s ostrými drápy a se zčernalou vlčí tváří, ze které zářily rudé oči a bílé ostré zuby. Kněz opatrující kumburskou kapli vyslechl si vyprávění o noční události a prohlédl si zabitá těla nešťastníků. Zámířil poté do vězení k zajatým loupežníkům, mezi kterými byl i řečený Student. Ten sdělil knězi vše o náhlé těžké smrti jejich velitele, o otevřeném hrobu i o svém neblahém podezření. Vyšší síla potrestala vůdce loupežníků za znesvěcení půdy svatostánku a potrestala jej následně krutým utrpením. Stal se z něj vlkodlak, který se po nocích toulal po okolních lesích a lovil vše živé – zvěř i lidi. Nikdo si po západu slunce nemohl v této krajině být jistý životem. Kněz spěchal se svým neblahým zjištěním za svým pánem. Kumburský pán pak na radu kněze nechal na místě násilné smrti bývalého velitele bradleckých loupežníků vystavět prostý hrubý kamenný kříž. Od této dobyútoky vl kodlaka v kraji téměř ustaly. Síla kříže ochraňuje tak již po staletí zdejšíkraj před děsivým vyslancem říše pekel. Pouze ve výroční den loupežníkova umrtí síla kříže ochabuje. Na jednu jedinou noc v roce vracívá se tak přízrak děsivého vlkodlaka do zdejších tmavých hlubokých lesů. A den jeho vysvobození…?

zdroj

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář