Madagaskar - ostrov plný duchů
Stromy vzbuzující strach, dosud neznámé živočišné druhy, domorodci s hlubokou vírou v nadpřirozené síly... Africký ostrov Madagaskar prý může pro nezasvěceného cizince představovat i smrtelné nebezpečí. Co vlastně nahání zdejším lidem takovou posvátnou hrůzu? Opravdu na ostrově sídlí obávaní bohové a zlí duchové, kteří si žádají oběti a trestají opovážlivce ignorující zdejší nepsané zákony? Prozkoumejme s ENIGMOU záhady tajuplného „ostrova duchů“!
Smrt je na Madagaskaru velkou událostí a duchové zemřelých jsou zde často uctíváni více než živí lidé. Mnohá pohřebiště jsou posvátná, ale na druhou stranu spousta míst posledního odpočinku je prý prokletých. Původní obyvatelé Madagaskaru – Malgaši – by se do těchto míst nikdy neopovážili vkročit. Prý vědí, jak se rozzlobení duchové umí mstít a kolik lidí už zaplatilo za jejich hněv životem. Ne nadarmo se prý Madagaskaru přezdívá „ostrov duchů“ a tajuplné příběhy nebo nevysvětlená úmrtí, k nimž zde dochází, mají údajně s duchy mnoho společného. Může na tom být něco pravdivého, nebo snad podobné historky mají sloužit jen k zastrašování zvědavých všudypřítomných turistů?
Cestuje s nadpřirozenými silami
Asi před 160 miliony let se od východní Afriky odpojil malý cíp země, který si od těch dob poklidně pluje Indickým oceánem a každý rok se přibližně o 2 centimetry oddálí od své domoviny směrem na jihovýchod. Během svého putování se již vzdálil o 400 kilometrů. Po oddělení od kontinentu se stal zcela samostatnou jednotkou s naprosto odlišnou faunou i flórou. Časem se na ostrově usídlili také Arabové a Evropané a rozšířilo se zde křesťanství i islám, ale místní obyvatelé nikdy nezapomněli na své původní náboženství. Uctívání duchů přírody, posvátných zvířat a stromů, a především mrtvých patří k nejdůležitějším aspektům zdejšího náboženství a kultury. Jak zde mohla silná víra v duchy a nadpřirozené síly přežít až do moderních dní?
Neustálá hrozba, žádné varování
Ještě před příchodem Francouzů ve druhé polovině 19. století údajně funguje na ostrově institut šamanů a vládne zde magie. Aspoň o tom hovoří pověsti. Dnes se však na ostrově namísto starobylé magie a kouzel šíří „fady“, jakési nepsané zákony a zákazy. Vše, co je tak označováno, je možné přeložit jako „tabu“ – něco, co se nesmí dělat, nebo o čem se nesmí mluvit. Například místa, kam je zakázáno vstupovat, jsou fady. Fady znamenají na ostrově mnoho omezení, o nichž se ovšem cizinec nemá možnost jakkoli dozvědět, a je tak vystaven neustálé hrozbě porušení nepsaného, avšak o to důležitějšího zákona. Proto je pro návštěvníky Madagaskaru vždy nutné najít si dobrého průvodce, který je s fady seznámí. Kdo nezná zdejší nadpřirozené síly a rituály, může se prý lehce ocitnout v nebezpečí smrti. Porušení zdejších nepsaných zákonů mohou údajně potrestat buď přímo rozzlobení bohové a duchové zemřelých, nebo místní domorodci.
Krávy, kam se podíváš
Málokdo z návštěvníků Madagaskaru si nevšimne rozlehlých spasených pustin a kravských stád čítajících na stovky kusů. Proč má dobytek na ostrově takový význam, když prakticky nenávratně ničí ráz krajiny? Není to prý ani kvůli masu, ani kvůli kůži. Krávy na Madagaskaru jsou znakem prestiže, moci a vyjadřují společenské postavení svého majitele. Hlavně jsou ovšem nepostradatelné při většině důležitých domorodých rituálů. Dobytek se obětuje například rozzlobeným duchům k jejich usmíření, ale nesmí chybět ani při pohřebních rituálech. Hroby významných Malgašů bývají doslova zasypány lebkami a rohy zebu, jak se na Madagaskaru kravám říká. Někdy tak při pohřbu padne více než celá třetina několikasetkusového stáda.
Pohřeb jako radostná událost
Stejně jako v některých jiných kulturách, také na Madagaskaru život pro člověka nehraje až tak důležitou roli. Podstatné je to, co přijde po smrti. Teprve pak prý podle zdejších tradic začíná ten skutečný život. Mrtví se pohřbívají do honosných hrobek nebo do země na tajná místa, kam lidská noha sotva kdy vstoupí. Udržuje se ale i starý zvyk posílání mrtvých na malých loďkách po vlnách oceánu. Poslední rozloučení na Madagaskaru má od našeho smutečního lkaní hodně daleko. Co se vlastně u nebožtíkova lůžka odehrává? Lidé si povídají, smějí se, často i zpívají a tancují a toto veselí může trvat i několik dní a nocí. Víc než poslední rozloučení připomíná takové hlučné shromáždění bujaré oslavy nového života. Malgaši si svých mrtvých velice váží a projevují jim veliké pocty. Neúcta k mrtvému je na ostrově snad tím nejhorším zločinem.
Vstaň a běž do hrobu!
Přijít se rozloučit s nebožtíkem je opět jakési nepsané pravidlo, tedy fady. Kdokoli by se tohoto shromáždění nezúčastnil, zůstal by i při svém pohřbu zcela osamocen, což má být ten nejhorší trest. Domorodci ovšem mluví o ještě horším potrestání. Na východním pobřeží ostrova se údajně tito nezdvořáci mají po své smrti pohřbít sami! Když se někdo ze stejné vesnice nebo města nepřijde s nebožtíkem rozloučit, podepisuje si tak svůj ortel. Lidé si vše pamatují a po jeho vlastní smrti pak k němu přicházejí – ne však, aby se rozloučili. Rozkážou nebožtíkovi, který dříve odmítl prokázat úctu jinému mrtvému, aby vstal a sám se odebral do svého hrobu. Malgaši si často vyprávějí historky, jak se v takové situaci mrtvý skutečně postavil a sám kráčel až ke svému hrobu, kde už na něj čekala připravená rakev, do které se svalil. A tváří se při tom natolik vážně, že se vše zdá být spíše mystickou pravdou než nějakou báchorkou!
Duchům zemřelých je při všech oslavách obětováno nejlepší jídlo i pití. Pokud chce někdo o nebožtíkovi hovořit, musí ho na to předem upozornit a následně je nutné mu i poděkovat. Mohlo by snad jít o jakýsi důsledek této uctivé komunikace, že právě na Madagaskaru mají prý obě strany mezi sebou velmi blízko, a tak třeba o vánočních a novoročních svátcích zemřelí přicházejí za svými blízkými? Něco podobného se ovšem údajně může dít i u nás. Právě mezi Vánocemi a Novým rokem mají být brány mezi světem živých a mrtvých otevřené. Někteří senzibilové (lidé s výjimečnými mimosmyslovými schopnostmi vnímání – pozn. red.) tvrdí, že v těchto dnech je velice snadné navázat kontakt s „druhým“ světem.
Záhadná stopařka
Na východním pobřeží ostrova, ve městě Toamasina si lidé vyprávějí o mladé ženě, která na místní silnici občas v podvečer stopuje projíždějící auta. Podle svědků je údajně velice milá a má s sebou několik tašek. Vždy se pak prý nechává vysadit u jednoho z místních hřbitovů a tam se znenadání rozplyne jako pára. O setkání se záhadnou stopařkou už vyprávěla pěkná řádka vyděšených řidičů. Ne vždy ale musí být duchové milí a neškodní.
Pozdravme zlého ducha!
Zlý duch údajně okupuje například most Ampitatsarotra, spojující břehy řeky Onive asi 90 kilometrů jižně od hlavního města Antananarivo. Již několik aut se prý zcela nepochopitelně zřítilo z mostu do řeky a jen málokterý řidič nehodu přežil. Ti, kteří vyvázli živí, tvrdí, že se před jejich očima most znenadání rozdvojil, a oni tak prý místo na most vjeli přímo do řeky. Jak je možné most bezpečně přejet? Malgaši říkají, že prý stačí ducha uctivě pozdravit – třeba stisknutím klaksonu. Proto je také před mostem umístěna cedule s velice neobvyklou značkou, která má řidičům připomínat, aby nezapomínali zatroubit.
Když se mrtvým stýská
Pro Evropana možná něco neuvěřitelného, ale na Madagaskaru je to celkem běžný obřad: famadihana. Když se údajně někomu zjeví duch blízkého zemřelého a stěžuje si třeba na nepohodlí nebo na stesk, svolává se rodinná rada, aby se určil termín obřadu. Opět nesmí chybět bohatá hostina se spoustou jídla a pití. Potom už nejbližší příbuzní vynesou pozůstatky zemřelého z hrobky, ve svém domě je řádně očistí a zabalí do nové čisté látky. Mrtvého pak přicházejí pozdravit všichni blízcí, aby s ním mohli slavit a veselit se po celý den. Někdy se dokonce pořádá veliké procesí, při němž příbuzní obejdou s nebožtíkem celou vesnici a vezmou ho na místa, která znával, a ukazují mu, co je kde nového.
Mocnější než úřady
Když při famadihaně přichází večer, nastává čas uložit zemřelého opět k spánku a obřad ukončit. Před uložením je ovšem ještě nutné obejít s ostatky mrtvého třikrát jeho hrobku, aby smrt nemohla sama opět ven. Při tomto rituálu jsou často vyjímány z hrobů mrtvoly staré třeba i několik desítek let. Co tomu všemu říkají hygienici? Samozřejmě se netváří příliš nadšeně. Proto je nyní na Madagaskaru pro pořádání famadihany nutné předem na úřadech zaplatit příslušná povolení. Nikdo si zde ovšem nedovolí zcela zrušit starý rituál, jímž se prokazuje úcta mrtvým. Duchové údajně mají na ostrově větší moc než kterýkoli úředník. Co vše mohou dokázat?