Jdi na obsah Jdi na menu
 


Elixír života a elixír mládí

4. 12. 2011

Elixír života a elixír mládí

 

"Být stále mlád" patrně netouží jenom Karel Gott v textu jedné z jeho písní, ale asi každý. To, o co dnes usiluje gerontologie a v poslední době také genetika, si kdysi na svá bedra naložili alchymisté. Tvrdí se, že neúspěšně - občas ale nechybí nejasné narážky, podle kterých se to některým přece jen povedlo.
Tématem nepohrdl ani Karel Čapek ve slavné Věci Makropulos. Jeho hrdinka je sice několikasetletým životem unavená a znuděná - mnoho skutečných lidí z masa a krve by však tváří v tvář stáří a smrti dalšími staletími "zralého mládí" rozhodně nepohrdlo. Nejen dnes, ale samozřejmě i v dobách minulých. Právě o splnění tohoto přání usilovali někteří středověcí alchymisté hledající elixír života.
 
 
Nesmrtelní
Italský spisovatel a vědec Umberto Ecco je znám tím, že své romány píše na základě hlubokých znalostí problematiky. Za odkazový aparát u jeho děl by se nemusela stydět mnohá vědecká práce. Proto nelze brát tak docela na lehkou váhu ani jeho tvrzení v románu Foucaultovo kyvadlo o záhadném Cagliostrovi, který se vydával za zasvěcence hermetických věd a majitele elixíru života:

 

"Cagliostro byl prolhaný, každý velice dobře věděl, kdy a kde se narodil a dlouho na živu také nezůstal. To však vůbec neznamená, že by neexistovaly privilegované osoby, jimž bylo umožněno prožít několik životů".
obr: Záhadný hrabě Saint Germain. Někteří věří, že znal tajemství nesmrtelnosti, podle jiných to byl jen šikovný podvodník
Ecco také říká, kdo tím privilegovaným možná být mohl: hrabě Saint Germain, ve své době proslulý mimo jiné i tím, že často líčil příběhy staré několik staletí, jako kdyby byl jejich přímým svědkem. Dokonce i Voltair o něm měl podle soudobých autorů říci: "To je člověk, který nikdy nezemře a všechno ví."
Hrabě Saint Germain působil v druhé polovině 18. století na dvorech několika evropských panovníků. Byl znám jako alchymista, který před svědky údajně dokázal měnit obyčejné kovy ve zlato - ale také jako hudebník, svůdce žen a expert na barviva. Nicméně i on nakonec zemřel a netrvalo to ani tak dlouho. Podle historických záznamů umírá roku 1784 ve Schleswigu u hessenského lanckraběte. Nechybí ale ani tvrzení, že jen rafinovaně změnil identitu, aby mohl nepoznán prožít další ze svých mnoha životů...

 

Za zasvěcence a majitele tajemství věčného mládí bývá někdy považován i jeden z nejvýznamnějších (a patrně jeden z mála skutečných) alchymistů a zakladatel moderní medicíny Paracelsus (1493-1541). Jeho znalosti jsou na tehdejší dobu skutečně ohromující, stejně jako jeho lékařské úspěchy. Nelze se proto ani moc divit pověstem, že vlastnil kámen mudrců i elixír života. Tajemné ingredience prý nosil v rukojeti své hole, s níž bývá často zobrazován.
 
Tajemství jen pro vyvolené
Paracelsovu pověst jako držitele tajemství nesmrtelnosti ovšem nelze svalovat pouze na jeho lékařské úspěchy. Stejnou pověst totiž měli i nejméně dva z jeho učitelů a předchůdců: španělský alchymista Arnaldus Villanovus a jeho kolega Salomon Trismosin. Ti údajně čerpali z tajných staroegyptských vědomostí - jako ostatně celá alchymie odvolávající se na svého zakladatele Herma Trismegista, který je většinou ztotožňován z egyptským bohem vědění Thovtem. Odtud také pochází označení alchymie jako hermetické vědy.

 Možnost existence elixíru života ve středověku připouštěli i ti nejosvícenější učenci, kteří jinak pověry své doby dokázali odhalit a kritizovat s udivující jasnozřivostí. Možná, že v tomto případě bylo přání otcem myšlenky, ale v existenci "všeléku" a omlazovacího prostředku věřil i Avicena (980 - 1037), nebo Roger Bacon (1214 - 1292). Není ovšem bez zajímavosti, že arabský středověký učenec Avicena se při tom přiblížil moderní psychologii 20. století, když tvrdil, že univerzálním lékem proti chorobám je především silný duch - jinak řečeno, že původ chorob je psychosomatický.

Většina dochovaných údajů o prostředcích pro zachování mládí ovšem představuje jen přepestrou směs lidového léčitelství a nejtemnějších pověr: vedle nepochybně zdravého česneku a žen-šenu tu najdeme i lidskou moč, sušené netopýry, nechutně zamordovaná nevinná zvířata a další odpornosti. Někteří autoři tvrdí, že účinky elixíru měl vlastně kámen mudrců (nejčatěji popisovaný jako rudá substance měnící obyčejné kovy ve zlato) podle jiných šlo o dvě odlišné látky.
Znalci hermetických nauk ovšem vědí, že existují dvě alchymie. Tu veřejně přístupnou představují figurky snaživých a popletených alchymistů, kteří v honbě za slávou a bohatstvím v experimentech nechávají majetky i dobrou pověst. A pak druhá, která spočívá především v práci na sobě samém, aby se člověk stal způsobilý odhalovat a nést největší tajemství, která by v nepovolaných rukou napáchala nedozírné škody. Ostatně i moderní věda možnost prodloužení lidského věku daleko za stovku připouští stále častěji.
 
Jan A. Novák
 
Alchymisté Rudolfa II. měli za úkol připravit svému císaři elixír mládí. Nepodařilo se jim to, ale sen o dlouhém a plnohodnotném životě zůstal. Dnes se o totéž snaží moderní biologové vybavení podstatně lepšími prostředky. Zkoumají přitom hned několik cest, jak tohoto cíle dosáhnout.
Ještě na počátku středověku se průměrný věk evropské populace pohyboval okolo 25 let, dnes je díky vědě, hygieně a životní úrovni třikrát delší. Na to, kam povede další vývoj, ale není jednotný názor.
"V roce 2050 se lidé dožijí zhruba o 50 let víc než dnes," tvrdí americký vědec a popularizátor Micho Kaku na základě dotazů, které položil předním genetikům. V podstatě s tím souhlasí i John Wilmoth z univerzity v Berkeley: "Většina vědců se dosud domnívala, že biologická hranice je 120 let. Ve skutečnosti ale nejde o žádnou konstantu. V budoucnosti budou lidé pravděpodobně žít i déle."
Tomu by odpovídali i lidé, kteří prokazatelně dosáhli vysokého věku - světoví rekordmani v dlouhověkosti opouštěli tento svět ve stáří okolo 120 let. Přesto je britský genetik Steve Jones z londýnské University College opačného názoru: "Vývoj lidské rasy dosáhl vrcholu. Teď už se může zvýšit průměrný věk jen o dva nebo tři roky."
Jenže umírat se chce málokomu. "Sto let, to málo je, sto let je příliš moc - za každým životem však dřímá hrobu noc," napsal čínský básník Li Po už před dvanácti stoletími. A tak vědci dál hledají elixír mládí. Jen se tomu dnes říká jinak.
Hlad - nejlepší lékař?
Zpráv o nalezení cesty, jak obelstít stárnutí, se už objevilo mnoho, zatím ale bez většího praktického dopadu. V 90. letech minulého století například vzbudil naději enzym telomeráza, který - velmi zjednodušeně řečeno - zabraňuje buňkám po nějakém čase spáchat řízenou sebevraždu. S jeho pomocí se buňky mohou stát prakticky nesmrtelné, takže představa nestárnoucího organismu, který se z nich skládá, se nabízí skoro sama. Ve skutečnosti ale telomeráza je spíš elixír smrti: právě díky ní jsou tak odolné rakovinné nádory. Sebezničení naopak představuje mechanismus, který má zabránit starým buňkám s poškozenou genetickou informací, aby se vymkly kontrole.
Přesto má zkoumání telomerázy v hledání elixíru mládí své místo. Pokud by se nádoru znemožnilo, aby s její pomocí obnovoval své zdivočelé buňky, strašák rakoviny by ztratil mnoho ze své hrozivosti. Zcela jistě by to vedlo k dalšímu zvýšení průměrného věku populace.
Ví se také, že stárnutí nějak souvisí s mitochondriální DNA (to je ta část genetické informace, která není v buněčném jádře a dědí se výhradně po matce) a se schopností buněk odolávat takzvaným volným radikálům - troskám molekul rozbitých působením negativních vnějších vlivů. Proto je dnes kladen takový důraz na potravu obsahující antioxidanty schopné se s volnými radikály vypořádat.
Už dlouho je také známo, že u laboratorních zvířat vede hladovění k výraznému prodloužení života. Má ale i své stinné stránky: jedinci živení drastickými dietami jsou zakrslí, málo aktivní a většinou neplodní. Málokomu by se asi také chtělo prožít dlouhý život za stálého hladovění. Genetikové se proto vrhli po stopě mechanismu, který dokáže hlad proměnit v dlouhověkost.
Gen dlouhého života
Prodloužení života hladem má v přírodě své opodstatnění, protože umožní organismům přežít horší časy. Druhy, které to umí, jsou evolučně úspěšnější než ostatní. Vyplývá z toho, že existují geny, které mají na proces stárnutí vliv.
Genetický výzkum zjistil, že tento mechanismus v mnoha případech neřídí geny dlouhověkosti, ale krátkověkosti, které se v horších podmínkách dočasně vypnou. Mohlo by z toho vyplývat optimistické zjištění, že jsme zkonstruováni na dlouhý život, u většiny se ale spustí program, který ho předčasně ukončí. Kupodivu stejně jako příroda se chovají někteří výrobci elektroniky: všechny modely určitého výrobku na trhu jsou původně nejvyšší kategorie, u těch levnějších ale byly vyřazeny "luxusní" funkce...
Už v 90. letech vědci u červů a některých druhů hmyzu našli geny, jejich poškození vede k prodloužení života - často i o více než 30 procent. Nyní hledají jejich obdobu i u vyšších organismů. Jiní badatelé na to jsou z druhého konce. Porovnávají genové sekvence lidí, v jejichž rodinách se dědí dlouhověkost. Společné znaky genotypu by mohly ukrývat gen dlouhého života.
Ve skutečnosti to ale není tak jednoduché, protože geny se ve svém působení vzájemně ovlivňují a obvykle neplní jen jednu funkci. Nejde je tedy jen tak vypnout, zapnout nebo vyměnit. Hledání elixíru mládí zřejmě bude spočívat v nalezení prostředků, jak žádoucí působení genu nahradit nějakým zásahem tak, aby to neohrozilo jeho další poslání v organismu.
Naděje z Velikonočního ostrova
"Už 35 let pracuji ve výzkumu stárnutí a za celou tu dobu jsem se nesetkal s něčím, co by mohlo fungovat jako pilulka proti stáří, " říká Arlan G. Richardson z texaského institutu Barshop zabývajícího se problémem dlouhověkosti. "Teď ale začínám věřit, že rapamycin opravňuje k naději."
Rapamycin, nebo také sirolimus, je látka, která byla během 70. let objevena v půdních vzorcích z Velikonočního ostrova, jehož domorodý název zní Rapa Nui. Produkuje ho půdní bakterie Streptomyces hygroscopicus. Následný farmaceutický výzkum zjistil, že potlačuje imunitní reakce organismu. Proto se od 90. let používá při transplantacích ledvin, aby se zabránilo odhojení nového orgánu.
obr: Sirolimus - záhadná látka ze záhadného ostrova
Nyní ale vědci z University of Texas zjistili, že sirolimus má další překvapující vlastnosti. Když jej dlouhodobě podávali laboratorním myším, zvýšil se jejich průměrný věk o 28 až 35 procent. Kdyby to stejně fungovalo u našeho druhu, stali by se století lidé běžným zjevem.
"Věříme, že jsme na cestě k prodlužování aktivního života pouze pomocí léku, a že tato terapie může úspěšně začít i v pokročilém věku," tvrdí farmakolog Randy Strong z University of Texas. Naráží na skutečnost, že při pokusech se sirolimus začal podávat myším až ve věku, který odpovídal lidským 60 letům.
Výhodou rapamycinu je i to, že se už dlouho používá v klinické praxi. Jeho testování jako prostředku proti stárnutí by tedy mohlo být poměrně krátké.
Přílohové texty:
Nejstarší lidé
Jeanne Calmetová, Francie - 122 let (+1997)
Šigečio Izumi, Japonsko - 120 let (+1986)
Sarrah Knausová, USA - 119 let (+1999)
Lucy Hannahová, USA - 117 let (+1993)
Marie Louise Meilleurová, Kanada - 117 let (+1998)
Jak dlouho žijí? (roky)
myš domácí - 1 až 2
křeček zlatý - 2
morče domácí - 4
vrabec domácí - 2 až 5
veverka - 5
koroptev polní - 5
ježek obecný - 7
papoušek vlnkovaný (andulka) - 5 až 10
kos černý - 10
kočka domácí - 12
srnec obecný - 15
pes - 18
ovce - 15-20 let
ropucha obecná - 20
husa domácí - 20
havran polní - až 22
racek stříbřitý - až 32
kůň - 28
termití královna - až 30
slon indický 30 až 50
labuť velká - 50
papoušek ara - až 80
vorvaň obrovský - 80
velryba grónská - 150-200
želva sloní - až 300

 

 
Jan A. Novák
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář